Začínáme skládat skládačku pro příští cestu do Itálie.

🚗 Den před odjezdem – Praha, která si program vymyslela sama

Někdy se člověk ráno nikam zvlášť nechystá a večer zjistí, že toho zažil víc než při pečlivě naplánovaném výletu. Přesně taková byla sobota 19. září.

🚙 Honza, kluci a cesta na Výstaviště

Dopoledne přijel Honza s klukama a vyrazili jsme na Výstaviště na Den mobility. Jenže ještě než jsme se tam vůbec dostali, Praha nám do cesty postavila první neplánovanou zastávku – okurkobraní.

Když už jsme se do něj jednou připletli, nebyl důvod jen projít kolem. Ochutnali jsme, co se dalo, a plánovaný program se hned od začátku začal příjemně rozpadat.

Na Výstavišti bylo živo a všude plno techniky a robotů. Jenže nakonec nebyly nejzajímavější samotné exponáty. Mnohem víc nás bavil celý den kolem nich.

🚶 Z Výstaviště přes Letnou až na Hrad

Z Výstaviště jsme se vydali pěšky přes Letnou směrem k Pražskému hradu. A právě tady se ukázalo, jak moc člověku někdy chybí jednoduchá informace o tom, co se kolem něj děje.

V ulicích probíhaly různé akce pro veřejnost. Tu něco, o kus dál zase něco dalšího. Bylo to moc hezké a člověk měl chvílemi chuť prostě si někam přisednout a zůstat. Kdybychom předem věděli, co všechno se ten den po Praze pořádá, možná bychom ani žádný pevný program nepotřebovali.

Cestou jsme dělali pauzy na občerstvení a pomalu se přesouvali přes město až k Hradu.

😲 Nerudovkou a první pražská absurdita

Z Hradu jsme se vydali dolů Nerudovou ulicí na tramvaj.

A někde v půli kopce přišla jedna z těch scén, které člověk nevymyslí.

Z horního patra jednoho domu se objevil pán a jednoduše vysypal z okna obsah lopatky s nameteným bordelem přímo dolů do ulice.

Žádné rozhlížení, žádné velké řešení. Prostě úklid po staropražsku – co je doma navíc, to se pošle ven.

🥖 Smíchov, vietnamská bageta a holubí systém

Tramvají jsme popojeli na Smíchov, kde jsme si dali vietnamskou bagetu.

Sedíme, jíme a naproti přes ulici se odehrává další malé městské divadlo. Úplně nahoře pán krmí holuby tvrdými rohlíky.

Na tom by ještě nebylo nic zvláštního, kdyby pod ním někde nebyly instalované bodláky právě proti holubům.

Takže nahoře se holubi cíleně krmí, dole se jim cíleně brání v přistání a mezi tím všechno, co rozdrobené rohlíky dovolí, padá dolů na ulici.

Praha měla ten den zjevně smysl pro humor.

🚌 Sto dvacítka a třetí dějství

Třetí výrazná epizoda přišla ve stodvacítce.

V Hlubočepích nastoupil starší pár, mohlo jim být kolem sedmdesáti, a jeli z hospody na tramvaj. S Lukášem jsme je pustili sednout.

Paní na první pohled působila, že bude spíš od rány. Jenže během několika vět se z ní vyklubala moc milá ženská. Přesně ten typ krátkého setkání, kdy si člověk během pár minut úplně opraví první dojem.

Na Poliklinice pak nastoupila maminka s kočárkem a s ní přišla úplně jiná energie. Venku se ještě hlasitě dohadovala s mužem, který raději zmizel, než aby jí pomohl s kočárkem do autobusu.

V kočárku ležela asi půlroční holčička, nahá a očividně po nepříjemné nehodě, zatímco kolem ní pokračoval chaos.

Cestou pak maminka stihla obvinit Honzu, že jí zlomil kočárek. Ten ovšem podle vzhledu za sebou už zřejmě měl podstatně delší a dobrodružnější život než jen jednu cestu autobusem.

Byla to taková scéna, při které člověk vlastně neví, jestli se smát, kroutit hlavou, nebo být rád, že vystupuje na další zastávce.

🍽️ Gastronomie

Jídlo ten den nebylo cílem, ale přesně zapadlo do způsobu, jakým se celý den vyvíjel.

Nejdřív neplánované ochutnávání na okurkobraní, později zastávky na občerstvení během dlouhé procházky Prahou a nakonec vietnamská bageta na Smíchově.

Nic složitého. Prostě jídlo tam, kde nás zrovna zastihl hlad.

🌅 Ještě rychle do Tesca

Den jsme nakonec zakončili ještě jednou rychlou akcí.

Jeli jsme na otočku do Tesca pro kufr, aby měla Kačenka na cestování pořádný.

Po celém dni plném robotů, veřejných akcí, chození přes Prahu a pozorování městského života to vlastně byla docela praktická tečka.

A možná i malý signál, že cestování už je opravdu za dveřmi.

📊 Statistiky dne

📅 Datum	19. září 2026
🚶 Trasa	Výstaviště – Letná – Pražský hrad – Nerudova ulice – Smíchov
🎪 Program	Den mobility, okurkobraní, akce v ulicích Prahy
🍽️ Jídlo	ochutnávky na okurkobraní, občerstvení cestou, vietnamská bageta
😲 Překvapení dne	kolik různých příběhů se dá potkat během obyčejné cesty Prahou
🧳 Závěr dne	Tesco a kufr pro Kačenku

🚗 Den 1 – Přes Německo až k Trentu

Ráno jsme vyrazili v klidu a bez velkého spěchu. Před námi byl především přesun na jih, ale jak už to na cestách bývá, ani obyčejný přejezd přes Německo a Rakousko se neobešel bez několika malých odboček od plánu.

🚙 Nejdřív kartáčky

Odjezd proběhl přesně tak, jak jsme si představovali – v pohodě. Jenže ještě než se cesta pořádně rozjela, zjistili jsme, že nemáme náhradní mezizubní kartáčky.

Zastavili jsme proto v obchodním centru na kraji Plzně. Na parkovišti bylo skoro plno. Probíhaly Dny Marianne a podle množství aut to vypadalo, že lidé berou slevy opravdu vážně. Našli jsme DM, koupili, co bylo potřeba, a mohli zase pokračovat.

Pak už jsme ujížděli směrem k hranicím.

⛽ Rozvadov a jedno zbytečné kolečko

Na Rozvadově jsem chtěl před Německem natankovat. Jenže značení u benzínky jsem pochopil špatně a místo správného odbočení jsme se ocitli vedle ní, odkud už nebylo možné jednoduše zahnout ke stojanům.

Takže malé kolečko přes opačnou stranu dálnice.

Naštěstí to nebyla žádná skutečná zajížďka. Jen přesně ten druh drobnosti, který člověka v tu chvíli trochu štve a za pár let si na něj vzpomene s úsměvem.

Na účtence z Rozvadova zůstalo i pár přesných čísel: 12,87 litru Naturalu 98, po slevě 670,80 Kč. Tankovali jsme krátce před polednem.

A pak už Německo.

🍽️ Známá restaurace u A8

Svačinu jsme zvládli v autě, ale oběd jsme si chtěli dát normálně. Zamířili jsme proto do restaurace u A8, kde jsme už jednou byli – Landgasthof Neukirchen.

Můj oblíbený sulc tentokrát neměli. To trochu zamrzelo, ale jídlo, které jsme si dali místo něj, bylo dobré.

Podle účtenky jsme měli jedno jídlo za 22,90 €, Schnitzel Wiener Art za 14,80 €, dvě espressa macchiata a dvě nealkoholické Wolfra. Celkem 50,70 €.

Oběd ale nebyl jen o jídle.

Právě tady jsem si uvědomil, že by možná bylo rozumné skutečně vědět, kde budeme večer spát. Tak jsem během oběda našel a objednal Best Western u Trenta za rozumnou cenu.

A vzápětí přišlo druhé zjištění.

Nemám rakouskou dálniční známku.

Takže jsem ji objednával někde na konci světa, kde internet skoro nefungoval. Nakonec se povedlo i to.

Po jídle ještě káva a zpátky na A8.

🚗 Kolony hlavně pro ty druhé

V protisměru bylo několik kolon. V našem směru naštěstí jen jedna – a i té jsme se vlastně vyhnuli, protože jsme kvůli obědu sjeli z dálnice dřív.

Byl to jeden z těch příjemných okamžiků, kdy člověk vidí stojící auta na druhé straně a je rád, že dnes všechno vychází právě opačně.

Cesta pokračovala přes Rakousko dál na jih až skoro k Trentu.

🥪 Poslední pauza pod horami

Krátce před cílem jsme ještě zastavili na pumpě.

Dali jsme si sendvič a pak jsem si vzpomněl, že vezeme nakrájenou hrušku a banán. Takže po sendviči přišlo ještě ovoce a večeře byla tímto způsobem víceméně vyřešená.

Byla to zároveň jedna z posledních zastávek před dnešním cílem. Hory už byly kolem nás a bylo jasné, že dlouhý přejezd pomalu končí.

🌅 Večer v Trentu

Hotel byl krásný a hlavně voňavý. Po celém dni na cestě přesně ten pocit, který jsme potřebovali.

Vyvezl jsem kufry do pokoje a tím dnešní řízení definitivně skončilo.

Ubytování podle účtenky vyšlo na 107,55 €, městská taxa na 5 € a snídaně pro nás oba na 20 €. Celkem 132,55 €.

Večer jsme ale ještě úplně nevypnuli. Našli jsme ubytování na další dny a zároveň jsme se rozhodli trochu změnit původní trasu. Hotel se nám zalíbil natolik, že jsme začali počítat i s tím, že se sem na konci dovolené ještě vrátíme.

Pak už jen jeden díl seriálu.

A spát.

Zítra nás čeká další den dovolené.

📊 Statistiky dne

📅 Datum	20. 9. 2026
🚗 Směr	Česko – Německo – Rakousko – Trento
⛽ Tankování Rozvadov	12,87 l Natural 98
💳 Cena tankování	670,80 Kč po slevě
🍽️ Oběd	Landgasthof Neukirchen
💶 Oběd	50,70 €
☕ Káva	2× espresso macchiato
🏨 Ubytování	Best Western u Trenta
🛏️ Pokoj	107,55 €
🥐 Snídaně	20 € celkem
🏙️ Městská taxa	5 €
💳 Hotel celkem	132,55 €
🚗 Zdržení	prakticky žádné, jen několik vlastních navigačních koleček
🧭 Změna plánu	upravili jsme další trasu dovolené

🚗 Den 3 – Arezzo aneb dobře jsme udělali

Některé dny se nevyvíjejí podle velkého plánu. Stačí několik malých rozhodnutí – otočit se pro benzín, převléct se do lehčího, nejít k eskalátorům nebo přijít pozdě do restaurace – a nakonec zjistíme, že právě takhle to bylo nejlepší.

🚙 Ještě než jsme vůbec vyjeli

Ráno jsme se po dobré snídani sbalili a zamířili směrem k dálnici. Už jsme stáli v koloně před nájezdem, když mi došlo, že by možná nebylo úplně špatné natankovat.

Na příštím kruhovém objezdu jsme se proto otočili a jeli zase zpátky.

První čerpací stanice nám ale příliš nepomohla. Benzín neměla vůbec. Pokračovali jsme tedy ke druhé, kde už bylo všechno v pořádku.

Do nádrže se vešlo 33,65 litru za 72,31 €, při ceně 2,149 € za litr.

Teprve potom mohla cesta opravdu začít.

🚗 Směr Arezzo

Jakmile jsme se dostali na dálnici, žádné velké drama už nepřišlo. Jeli jsme v podstatě tahem až do Arezza.

Hotel jsme našli na první dobrou. Jenže jsme dorazili asi o dvě hodiny dřív, než dávalo smysl se ubytovávat.

Takže jsme si jen odskočili a vyrazili zase pryč. Tentokrát podle dobré rady AI na hlavní parkoviště v centru.

A tím začala mnohem zajímavější část dne.

☀️ Rifle při sedmadvaceti stupních

Vystoupili jsme z auta a venku bylo 27 °C.

Já v riflích a silném tričku.

Kačenka mě přesvědčila, že převléct se bude rozumný nápad.

Dobře jsem udělal.

Pak jsem chtěl zamířit k jezdícím schodům. Kačenka mě znovu přesvědčila, že bude lepší vzít nejkratší cestu.

A znovu jsme dobře udělali.

Arezzo totiž rozhodně není město, ve kterém by se člověk celý den procházel po rovině. Kopec střídal kopec, takže zkracovat si cestu se ukázalo jako velmi dobrá strategie.

⛪ Město jako jedna velká galerie

Postupně jsme se courali historickým centrem a navštívili několik kostelů.

Člověk tam chvílemi skoro zapomíná, že je v kostele. Stěny, kaple a výzdoba působí jako jedna obrovská obrazová galerie, jen zasazená přímo do města a jeho historie.

Nikde jsme nemuseli honit program. Prostě jsme šli, zastavovali se a koukali kolem sebe.

A právě tak nám Arezzo sedělo nejvíc.

🍽️ Restaurace zavřená. Naštěstí.

Kolem půl třetí jsme zamířili do vyhlášené restaurace, kterou jsme měli vybranou na oběd.

Chvíli jsme čekali, než nám číšník oznámil jednoduchou skutečnost: kuchyň zavřela ve dvě.

Takže nic.

O pár metrů dál, prakticky za rohem, jsme ale objevili dvě paní za pultem a před nimi vystavené místní jídlo a pečivo. Žádná velká restaurace, žádná slavnostní tabule. Spíš místo, kam očividně chodí lidé, kteří tady skutečně žijí.

A přesně tam jsme skončili.

Ochutnali jsme několik místních specialit a celý oběd dopadl možná lépe, než kdyby byla původní restaurace otevřená.

Nakonec přišla káva, dezert a úplně na závěr stoprocentní čokoláda.

Z nouzového řešení se stal jeden z nejpříjemnějších momentů dne.

☕ Ještě jedna káva a malý technologický experiment

Po obědě jsme pokračovali v courání městem. Stará architektura se střídala s úplně obyčejným současným životem a právě tenhle kontrast nás bavil.

Později jsme se zastavili ještě v jiné kavárně na kávu a něco k pití.

A tady přišel prostor na malý experiment.

Vyzkoušel jsem chytré brýle a nechal je zachytit rozhovor v italštině.

Technicky to fungovalo báječně.

Jen jsem zároveň zjistil, že zachytit slova a opravdu pochopit rozhovor jsou dvě rozdílné věci. Kdybych chtěl pochytit jeho skutečnou podstatu, musel bych být přímým účastníkem.

Ale jako první pokus to bylo velmi slibné.

🌅 Večer na terase… tedy skoro

Po přibližně třech a půl hodinách courání jsme se vrátili k autu.

Ještě jsme zajeli do Conadu pro něco dobrého k večeři a před hotelem znovu natankovali.

Tentokrát 23,34 litru za 49,69 €, tedy 2,129 € za litr.

Pak už konečně přišlo ubytování.

Pokoj vypadá podobně jako včera a nechybí ani balkon. Na čtyřhvězdičkový hotel bych to úplně neviděl, ale je to hezký hotel a pro naše cestování funguje dobře.

Večeři jsme si chtěli dát venku na terase.

Jenže hmyz měl jiný názor.

Takže jsme nakonec zalezli na pokoj a večer zakončili u Ano, šéfe!

Zítra budeme pokračovat na jih směrem k Římu. Nechceme tam přijet zbytečně brzo, ale zároveň nechceme promarnit den jen sezením v autě. Uvidíme, co se nám připlete do cesty.

📊 Statistiky dne

📅 Datum	21. září 2026
📍 Hlavní cíl	Arezzo
☀️ Teplota v Arezzu	27 °C
🚶 Procházka městem	přibližně 3,5 hodiny
⛪ Program	historické centrum, kostely, oběd a kavárna
🛒 Nákup	Conad
⛽ Tankování 1	33,65 l · 72,31 € · 2,149 €/l
⛽ Tankování 2	23,34 l · 49,69 € · 2,129 €/l
⛽ Celkem	56,99 l · 122,00 €
🍽️ Gastro moment dne	neplánovaný oběd mezi místními
👓 Experiment dne	chytré brýle a zachycení italského rozhovoru
🌅 Večer	večeře, ústup před hmyzem a Ano, šéfe!
🚗 Zítra	směr Řím

🚗 Den 4 – Přes Montepulciano a Orvieto do Říma

Ráno jsme ještě vyráželi z Toskánska. Večer už jsme se tramvají vraceli z centra Říma s kyselými okurkami v tašce.

🚙 Začátek cesty trochu jinak, než měl být

Po tradiční hotelové snídani jsme sedli do auta a vyrazili dál.

Místo správným směrem na Arezzo se nám podařilo odbočit jinam, takže jsme si hned na začátku dne dopřáli delší a horší cestu, než jsme se zase dostali zpátky k dálnici A1.

Cestou jsem zároveň koukal, jestli někde neuvidím vhodné místo k odložení odpadu. Člověk nechce nechat odpad z celé cesty chudáku, který po nás bude uklízet pokoj. Nakonec se vhodné místo našlo až cestou.

🏘️ Montepulciano – pořád nahoru

Na dnešní trase se nabízela dvě místa, kde stálo za to zastavit. První bylo Montepulciano.

Město leží na kopci a my jsme měli štěstí. Hned u vjezdu do centra jsme našli poslední slušné místo v řadě.

Pak už se šlo pořád do kopce. Centrum je úplně nahoře, na nejvyšším místě, a cestou jsme míjeli jedno pěkné zákoutí za druhým.

Úplně nahoře byl kostel a také věž s vyhlídkou.

A všude auta.

Člověk by skoro čekal, že sem nahoru nic většího nepojede, ale dokonce i místní autobus MHD se sem vyšplhá. Sice malý, ale jede.

Cestou dolů jsme se zastavili na kafíčko a piškotek. Bylo to přesně to, co jsme v tu chvíli potřebovali, a bylo to výborné.

Pak jsme došli zpátky k autu a přes blízké lázně se vrátili směrem k dálnici.

A někde cestou se konečně podařilo vyřešit i ten odpad, který jsem od rána vyhlížel. Jedna úplně obyčejná starost byla z krku.

🏰 Orvieto už bylo vidět z dálnice

Další zastávku jsme viděli už z dálky.

Orvieto sedělo vysoko na kopci a bylo jasné, že tam musíme. Silnice vedla kolem úpatí kopce a postupně nás vytáhla až nahoru.

Na parkovišti bylo ještě pár volných míst, takže jsme auto nechali stát a vyrazili pěšky.

Město jsme pak prošli křížem krážem.

Viděli jsme samozřejmě i dóm.

Bohužel jen zvenku. Uvnitř se platilo a nesmělo se fotografovat, takže jsme tentokrát usoudili, že peníze raději investujeme jinam.

🍽️ Panini, které bylo nad moje síly

Šli jsme na oběd.

Dali jsme si panini s porchettou a sýrem. Za dobrý peníz jsme dostali množství, které nakonec ani já nedokázal sníst celé.

Což už něco znamená.

Na následnou zmrzlinu ale samozřejmě místo ještě bylo.

🚗 Směr Řím

Z Orvieta jsme už pokračovali rovnou do Říma.

Naštěstí pro nás byly větší kolony hlavně v protisměru. Přesto bylo postupně znát, že se blížíme k velkému městu.

Dálnice kolem Říma začala připomínat ten pravý pražský dopravní blázinec. Do té doby to přitom byla celkem pohoda.

Když jsme přijížděli do Říma, visel nad městem malý mráček. Takový, kterého by si člověk skoro ani nevšiml.

A právě z něj začalo pršet přesně ve chvíli, kdy jsme dorazili k ubytování.

Claudio už na nás čekal. Ukázal nám bydlení a vysvětlil nám, jak funguje doprava do centra.

🌆 První římský večer

Dlouho jsme se nezdržovali.

Sedli jsme na tramvaj a vyrazili do centra nasát první římský vibe.

A povedlo se.

Viděli jsme to, co jsme vidět chtěli, i to, co jsme vidět úplně nemuseli.

Po nějaké době přišel vhod odpočinek v jedné restauraci. Dali jsme si pivo a drink a během chvíle nás to hodilo do pohody.

V tu chvíli už byla cesta autem definitivně za námi. Seděli jsme v Římě, nikam nemuseli spěchat a mohli si začít užívat město.

🥒 Kyselé okurky u Fontány di Trevi

Pak jsme pokračovali dál a dostali se až k Fontáně di Trevi.

A právě tady přišel jeden z těch úkolů, které v žádném turistickém průvodci nenajdete.

Potřebovali jsme obchod, kde budou mít kyselé okurky.

Našli jsme ho.

Pak už jsme se vydali zpátky směrem k tramvaji a domů.

🌅 Konec dlouhého dne

Byl to jeden z těch dnů, kdy se toho stane tolik, že ráno vypadá, jako by patřilo k úplně jiné dovolené.

Začali jsme tradiční hotelovou snídaní, omylem si prodloužili cestu, vyšplhali do Montepulciana, prošli Orvieto, nezvládli obrovské panini a večer už jsme byli v centru Říma, pili drink a sháněli kyselé okurky u Fontány di Trevi.

📊 Statistiky dne

📅 Datum	22. září 2026
🚗 Trasa	Toskánsko – Montepulciano – Orvieto – Řím
🏘️ První zastávka	Montepulciano
🏰 Druhá zastávka	Orvieto
🍽️ Oběd	Panini s porchettou a sýrem
🍦 Dezert	Zmrzlina
🏨 Cíl	Řím
🚋 Večerní doprava	Tramvaj do centra a zpět
🍺 Večerní pauza	Pivo a drink
🥒 Speciální mise	Kyselé okurky u Fontány di Trevi
📷 Fotografií	13

🚗 Den 5 – Řím pěšky od Circus Maximus až k Vatikánu

Na mapě to vypadalo jako pořádný kus Říma. Večer ale hodinky ukázaly přibližně 14 500 kroků a nám došlo, kolik toho člověk může vidět, když městem neprochází jen od památky k památce, ale nechá se vést uličkami mezi nimi.

🚋 Tramvaj, koblihy a první malý objev

Den začal už cestou tramvají. Na konečné čekají soupravy s otevřenými dveřmi, takže člověk nemusí deset minut postávat na zastávce, ale jednoduše si sedne dovnitř a počká na odjezd. Zároveň jsme si všimli, že tramvaje na křižovatkách nemají automaticky přednost. Provoz se řídí svým rytmem a nastavenými intervaly.

Při přestupu z tramvaje 8 na tramvaj 3 jsme narazili na krásnou kavárnu. Vonělo to tam pečivem, ve vitríně ležely obrovské koblihy, jen posezení bylo spíš symbolické. Takové nádražní místo na rychlou kávu a něco do ruky.

Až později mi došlo, že jsme s přestupem vlastně nemuseli tolik spěchat. Osmičkou jsme mohli popojet ještě několik zastávek, protože obě tramvaje jedou chvíli podobným směrem.

Výborná věc je římské jízdné. Stačí přiložit platební kartu k validátoru a od prvního pípnutí běží 100 minut. Při každém přestupu kartu znovu přiložíte, ale pokud stále běží původní čas, další jízdné se nestrhne. Jednoduché a bez hledání automatu.

Snídaně byla tentokrát praktická. Dojedli jsme sendvič ze včerejšího oběda, přidali koupené okurky a bylo vyřešeno. Později jsme si u Circus Maximus dali ranní kávu a piškotek.

Ranní kafíčko a piškotek u Circus Maximus. Ještě před tím, než se dnešní Řím naplno rozjel.

🏛️ Koloseum a první setkání s davy

Od Circus Maximus jsme pokračovali ke Koloseu. A tam bylo jasno skoro okamžitě.

Lidí mraky. Fronty všude a čekání na hodiny.

První pohled směrem ke Koloseu ještě před tím, než jsme naplno uviděli, kolik lidí sem dnes dorazilo.

Fotka s poznámkou „Když se řekne přišli všichni“ ten okamžik vystihuje docela přesně.

Když se řekne „přišli všichni“. U Kolosea to dnes skoro nebyla nadsázka.

U vyhlídky na Koloseum se navíc odehrávala malá instagramová přehlídka. Někteří byli schopní přelézt zábradlí a hledat co nejefektnější místo a pózu jen kvůli tomu správnému snímku.

Koloseum z vyhlídky. Kolem nás se mezitím bojovalo o nejlepší fotografii na Instagram.

Právě tady jsme se definitivně rozhodli, že hlavním turistickým trasám budeme pokud možno uhýbat. Zadní uličky byly klidnější a mnohem příjemnější.

🚧 Řím budoucnosti rozkopává Řím minulosti

Centrum dnes působilo místy jako jedno velké staveniště. Důvodem je prodlužování metra C, které se vede přímo pod historickým centrem. Práce zasahují oblast od Fora Romana dál centrem směrem k Andělskému hradu a Vatikánu.

Je na tom něco typicky římského. Město staví dopravu budoucnosti, ale při každém hlubším výkopu musí počítat s tím, že narazí na další kus své minulosti. A mezi tím vším se turisté proplétají kolem plotů, objížděk a uzavřených průchodů.

🚶 Zadními uličkami k Pantheonu

Cestou k Pantheonu jsme prošli i tržnicí, ale ta sama o sobě nebyla cílem. Důležitější bylo, že jsme se drželi menších ulic a vyhýbali se hlavnímu turistickému proudu.

Cestou jsme koupili láhev vody a dál ji jen doplňovali z římských pítek. Jedna z těch jednoduchých věcí, které člověk po několika hodinách chození opravdu ocení.

🌳 Ve stínu za Pantheonem

Než jsme se postavili do fronty, na chvíli jsme si sedli do stínu za Pantheonem. A právě tam vznikla jedna z těch částí dne, kdy se nikam nemuselo spěchat. Jen jsme seděli a pozorovali lidi kolem.

Jedna fotografka fotila mladou ženu, aby vzápětí obě zjistily, že jsou z Ruska, přestože fotografovaná slečna patřila k německé skupině. O kus dál si skupina řádových sester z Asie vytáhla svačiny a v klidu čekala na zbytek výpravy.

A pak kolem prošla velmi hubená, výrazně pózující žena, kterou fotila skupina Asiatů. Nesla se tak důležitě, že Němci jdoucí za ní její chůzi začali s nadsázkou napodobovat.

Právě podobné drobné scény si člověk někdy zapamatuje lépe než samotnou památku.

🏛️ Pantheon: půl hodiny fronta, čtvrt hodiny uvnitř

Pantheon. Krásný pohled, pod kterým už ale nebylo vidět to hlavní – dlouhou frontu před vstupem.

U Pantheonu jsme čekali víc než půl hodiny.

Před námi stála česká rodina s babičkou a dítětem v kočárku. Po nějaké době to vzdali a odešli. Jiní návštěvníci naopak měli ve frontě „zástupce“ a další členové skupiny se k nim trousili až na poslední chvíli.

Pak přišlo zbytečně složité objednávání vstupenek. Zaplatili jsme 7 € za osobu.

Zajímavá byla i pravidla oblečení. Pánové mohli dovnitř v kraťasech a tričku, dámy musely být více zahalené. Kdo nebyl připravený, mohl si před Pantheonem koupit šátek.

Uvnitř nás zaujal především otvor v kopuli a řešení odtoku vody v podlaze.

Otvor v kopuli Pantheonu. Když prší, voda se dostane dovnitř a odtéct musí podlahou.

Uvnitř Pantheonu. Po dlouhém čekání jsme nakonec samotnou návštěvu zvládli docela rychle.

Asi za čtvrt hodiny jsme totiž byli zase venku.

Poměr byl tedy docela výmluvný: více než půl hodiny čekání, 7 € za každého a přibližně patnáct minut uvnitř.

Fontána před Pantheonem. A kolem ní další z míst, kde se dnes téměř nedalo uniknout davu.

⛪ Piazza Navona a Sant’Agnese in Agone

Od Pantheonu jsme pokračovali dál na Piazza Navona a zašli do kostela Sant’Agnese in Agone.

Piazza Navona a Sant’Agnese in Agone. Další zastávka, kterou jsme původně nepotřebovali dlouze plánovat.

Uvnitř nás čekal výrazně zdobený barokní interiér plný mramoru, zlacení, maleb a detailů. Žádné dlouhé studování ani průvodce. Prostě jsme se podívali, chvíli vnímali prostor a pokračovali dál.

🍽️ Carbonara, celebrita a cesta na WC

Na oběd jsme zašli do Hostaria Tor Millina – Cucina Romana. Dali jsme si carbonaru a Caesar salát.

Jídlo ale tentokrát nebylo jediným zážitkem. Z protějšího hotelu právě odjížděl nějaký politik a nějaká celebrita. Jejich jména nám zůstanou navždy utajena, ale číšník se s paní dokonce fotil, takže očividně nešlo o úplně neznámé hosty.

A potom přišla cesta na WC.

Člověk měl pocit, že prošel skoro celou restaurací a jejím zázemím. Až úplně na konci, pod schody, bylo schované WC pro hosty. Při odchodu se navíc dalo rovnou koukat naproti do kuchyně. Malá neplánovaná prohlídka zákulisí restaurace v ceně oběda.

🏰 Přes Andělský hrad k Vatikánu

Po obědě jsme pokračovali přes most k Andělskému hradu.

Most směrem k Andělskému hradu. Další kus cesty, která nás postupně táhla stále blíž k Vatikánu.

Vstupné bylo 18 € za osobu. Tuhle částku si zapisujeme hlavně jako praktickou informaci pro případné budoucí cestovatele.

Odtud už vedla cesta dál k Vatikánu.

⛪ Vatikán a drahá zkratka

Před Svatopetrským náměstím. Od Circus Maximus jsme se mezitím dostali pěšky skoro přes celé historické centrum.

Svatopetrské náměstí. Jeden z hlavních bodů dne a zároveň místo, odkud jsme pokračovali ještě k Vatikánským muzeím.

U Vatikánských muzeí nás čekala další fronta. A samozřejmě se objevil i někdo s řešením.

Paní nabízela vstup bez čekání za 45 € na osobu, zatímco běžná cena měla být přibližně 20 €.

Více než dvojnásobek jen za možnost přeskočit frontu.

Místo toho jsme zašli kousek za roh na kávu a drink. V tu chvíli to bylo mnohem příjemnější rozhodnutí.

🛒 Mercato Tiger a Kačenčina navigace

Po drinku jsme ještě nakoupili v Mercato Tiger a pak přišel návrat domů.

Kačenka našla autobus 31, který odjížděl z úplně druhé strany kruhového objezdu. Autobus jel hned, takže jsme byli za chvíli doma.

Po vystoupení bych se já vydal přesně opačným směrem, zatímco Kačenka měla okamžitě jasno.

Je ale fér dodat proč.

Ona se dívala do mapy v mobilu. Já jí jen koukal přes rameno.

Takže dnešní vítězství v orientaci bylo zasloužené, ale technologicky podpořené.

🌅 Večer, sekačka a výprava pro vodu

Doma jsme vybalili nákup do ledničky a konečně měli volno.

K večeři bylo hroznové víno a obložený talíř. Po celém dni chození už nebylo potřeba nic složitého.

Zaplatil jsem také ubytování na víkend v Neapoli, takže další část cesty je potvrzená. Teď už jen zvědavost, co nám Neapol předvede.

Venku se mezitím odehrávala ještě jedna drobná místní zvláštnost. Domácí sekal trávu skoro potmě. Den už prakticky končil, světla ubývalo, ale sekačka ještě pořád jezdila po zahradě.

Pak jsem ještě vyrazil pro vodu a zmrzlinu. Člověk automaticky předpokládá, že něco podobného koupí na benzince. Jenže jsem obešel čtyři benzinky v okolí a ani jedna neměla klasický shop.

Nejbližší obchod byl až u první tramvajové zastávky od konečné.

A právě při téhle večerní výpravě přišel poslední malý úlovek dne.

Na autobusu číslo 33 svítilo na displeji jasně napsáno:

LENIN

Lenin je v Římě. A u nás se přitom roky tvrdí, že je v Ječný.

📊 Statistiky dne

Datum	23. 9. 2026
Hlavní trasa	Circus Maximus – Koloseum – Pantheon – Piazza Navona – Andělský hrad – Vatikán
Kroky	cca 14 500
Počasí	20–27 °C ve stínu
Ideální oblečení	Kraťasy a tričko
Pantheon	7 € / osoba
Čekání u Pantheonu	více než 30 minut
Čas uvnitř Pantheonu	cca 15 minut
Andělský hrad	18 € / osoba
Vatikánská muzea	nabídka 45 € / osoba se skip the line, běžný vstup přibližně 20 €
Oběd	carbonara a Caesar salát
Voda	koupená láhev, dál doplňovaná z římských pítek
MHD tip	Tap & Go – po prvním přiložení karty běží 100 minut, při přestupu znovu přiložit stejnou kartu
Návrat	autobus 31
Navigátor dne	Kačenka s mapou v mobilu
Večeře	hroznové víno a obložený talíř
Večerní nákup	čtyři benzinky bez shopu, obchod až u první tramvajové zastávky
Večerní administrativa	zaplacené ubytování v Neapoli
Poslední úlovek dne	autobus 33 směr LENIN

🚗 Den 6 – Řím mezi trhy, autobusy a malými překvapeními

Den, ve kterém jsme nehonili velké římské památky, ale o to víc si odnesli z trhů, autobusů, ochutnávek a obyčejných situací kolem nás.

🚋 Ráno přes řeku

Po malé snídani jsme vyrazili na tramvaj a tentokrát popojeli o jednu zastávku dál než včera. Myslel jsem, že tam přestoupíme na trojku a pojedeme k pyramidě. Mýlil jsem se.

Kačenka měla trasu pod kontrolou. Krátkou procházkou jsme došli k řece, přešli most a hned za ním narazili na velkou tržnici, která právě otevírala.

Prošli jsme skrz a na jejím konci našli kavárnu s posezením. Dali jsme si kafíčko a piškotek a chvíli jen poseděli.

Cestou jsme narazili také na pítko na dětském hřišti.

A znovu se objevilo jméno Nervi. Včera jsme měli Lenina, dnes Nervi. Nervy, nebo „neřvi“? Kdo ví. Každopádně další z těch drobností, které člověka cestou pobaví a zůstanou mu v hlavě.

🚶 Pyramida a římská třiadvacítka

Po krátké procházce jsme došli na náměstí s pyramidou.

Hned vedle je nádraží, odkud odjíždějí vlaky směrem k Lidu a k moři.

Odtud jsme měli pokračovat autobusem číslo 23 na další trh. Čekali jsme přes patnáct minut. Když konečně přijel, byl nacpaný až k prasknutí.

Následující více než půlhodinu jsme strávili v pravé římské autobusové tlačenici. Většina lidí vystoupila u Vatikánu, my pokračovali ještě o kus dál.

A když jsme konečně vystoupili, přišla pointa. Hned za naší přeplněnou třiadvacítkou jela druhá 23.

Kačenka přitom měla římskou dopravu zmáknutou jako starý průvodce. Kterým autobusem jet, v kolik, kde nastoupit a kde vystoupit. Člověk jen jde za ní a má pocit, že se vlastně ani nemůže ztratit.

🍽️ Tržnice a ochutnávky

Na dalším trhu jsme si nejdřív dali kávu a něco k pití. Pak jsme popošli k dalšímu stánku a objednali si bánh mì. Zajímalo nás hlavně srovnání s bagetami, které známe z Prahy.

Verdikt byl jednoduchý: byla výborná.

Pak přišla další ochutnávka – supplì. To jsme dosud neznali vůbec. Rýže v rajčatové omáčce, uvnitř sýr a celé obalené ve strouhance.

Dobré. Zajímavé ochutnat. Ale jednou stačilo.

🚌 Jízdní řády, které moc neporadí

Po trhu jsme čekali na autobus 490 směrem k Villa Borghese. Po zkušenosti s třiadvacítkou jsme jen doufali, že tentokrát nepřijede stejně nacpaný.

Během čekání jsme sledovali elektronické odjezdy na zastávce. Na první pohled chytrá věc, v reálném římském provozu ale příliš použitelná nebyla. Časy se měnily a člověk stejně nevěděl, kdy autobus skutečně dorazí.

Možná za to mohly kolony. Každopádně dívat se na displej šlo. Spoléhat se na něj už podstatně méně.

🌳 Chvíle klidu ve Villa Borghese

Do parku jsme nakonec dorazili. Lidí tam bylo pořád dost, ale proti centru Říma byla jejich koncentrace skoro zanedbatelná. Po rušných ulicích, trzích a nacpaném autobusu působil park najednou mnohem volněji.

Ve 13:57 jsme si udělali odpočinek v parku.

Villa Borghese ale měla i méně praktickou stránku. Prošli jsme park a nikde jsme nenarazili na toaletu ani na kavárnu, kde bychom se mohli zastavit.

Tak jsme se vydali zpátky.

Kačenku navíc začala bolet záda. Tentokrát tedy žádné další vymýšlení programu. Rozhodli jsme se vzít první autobus 31 nebo 33, který pojede nahoru na kopec, a vrátit se na ubytování.

Plán byl jednoduchý: Kačenka si odpočine a podle toho, jak se bude cítit, se případně ještě večer projdeme.

🛒 Výprava do supermarketu

Kačenka nakonec zůstala odpočívat na ubytování a já se vydal hledat obchod, který měl být asi pět set metrů daleko.

Nakonec se ukázalo, že je skoro u toho, kde jsme nakupovali už včera.

Cestou jsem na ulici minul velkého potetovaného chlapa s holým břichem. Ležel na zemi, byl úplně mimo a rukama pořád dělal pohyb, jako kdyby motal neviditelné klubíčko. Zraněný nevypadal a lidé kolem něj normálně procházeli, takže jsem mu věnoval jen krátký pohled a pokračoval dál.

Samotný supermarket byl zajímavý už svým umístěním. Byl schovaný ve sklepě domu a měl dokonce garáž pro zákazníky.

A právě tam jsem si konečně splnil jeden svůj malý nákupní plán.

U broskví a hrušek bylo několik různých druhů. Vzal jsem po jednom kuse od každého druhu a každý jednotlivý kus zvlášť zvážil a zabalil. Dokonce jsem si nabídku vyfotil, abych jednotlivé broskve vůbec dokázal rozlišit.

Paní pokladní ani nemrkla. Pro ni úplně normální nákup. Pro mě malá osobní výhra.

K tomu jsem přihodil mražené čokoládové zmrzlinové bonbóny. Výborná věc.

Když jsem se vracel zpátky už skoro jako místní mazák, muž na ulici tam pořád ležel. A pořád rukama motal svoje neviditelné klubíčko.

🌅 Večer

Večer jsme už pojali odpočinkově. Po celém dni přesunů, trhů, autobusů a chození nebylo potřeba nikam spěchat.

Nebyl to den postavený na velkých římských památkách. Přesto v něm zůstala spousta věcí, které se budou vybavovat snadno: ranní káva na trhu, nacpaná třiadvacítka, výborné bánh mì, první a zřejmě poslední supplì, klidnější park a večerní nákup několika druhů broskví a hrušek po jednom kuse.

📊 Statistiky dne

Datum	24. 9. 2026
Hlavní program	Tržnice, pyramida, Villa Borghese
MHD	Tramvaj, autobusy 23 a 490, návrat 31 nebo 33
Kavárny	Káva a piškotek na ranní tržnici, další káva na druhém trhu
Gastro objev	Bánh mì – výborné
Nová ochutnávka	Supplì – dobré, ale jednou stačilo
Překvapení dne	Hned za naším přeplněným autobusem 23 jela další třiadvacítka
Večerní úlovek	Různé druhy broskví a hrušek a mražené čokoládové zmrzlinové bonbóny

🚗 Den 7 – Z Montecassina do neapolského chaosu

Den začal úplně v klidu, pokračoval vysoko nad krajinou v Montecassinu a skončil v Neapoli, kde nám během několika posledních kilometrů došlo, že klidná část dne je definitivně za námi.

🚙 Ráno bez spěchu

Dnešní den začal v klidu. Vyřídili jsme, co bylo potřeba, a k snídani si dali zbytky od včerejší večeře. Claudiovi jsem oznámil, že odjedeme kolem desáté, a nakonec jsme vyrazili něco kolem půl jedenácté směrem na Neapol.

Jízda městem byla úplně v pohodě a na dálnici ještě větší klid. Nikdo nikam zvlášť nespěchal, až na pár výjimek. Cestou jsme zastavili na benzínce na kávu. Vlastně na cappuccino.

⛪ Montecassino

Další zastávkou bylo Montecassino. Vysoko na kopci nad krajinou stojí klášter, ke kterému vede několik kilometrů stoupání. My jsme si ho naštěstí vyjeli autem.

Parkování nahoře stálo 4 € a vstupné do muzea 6 € za dospělého.

Už samotný areál stojí za procházení. Nádvoří, schodiště a výhledy do krajiny člověka několikrát přimějí zastavit.

Nejdříve jsme si prohlédli kostel. A je tu opravdu na co koukat. Výzdoba je působivá i pro nás bezvěrce.

🏛️ Muzeum a příběh bombardování

Muzeum je rozdělené do dvou pater a jednotlivé místnosti postupně provázejí historií kláštera. Vedle starších předmětů, rukopisů a církevních artefaktů jsme se dostali také k části věnované druhé světové válce a bombardování Montecassina.

Tady jsme se na chvíli zastavili a zhlédli celý dokument o bombardování kláštera a záchraně uměleckých děl. Najednou to nebyla jen další muzejní expozice. Když pak člověk pokračuje místnostmi dál, dívá se na vystavené předměty trochu jinýma očima.

A pak přišlo malé překvapení. V jedné z místností před námi visela Nativita Sandra Botticelliho. Člověk tak prochází klášterním muzeem a najednou stojí pár kroků od díla jednoho z nejslavnějších malířů italské renesance.

Když jsme Montecassino opouštěli a sjížděli dolů, míjeli jsme cyklisty i pěší mířící opačným směrem. Před sebou měli ještě několik kilometrů stoupání. Z pohodlí auta se na ně koukalo docela dobře.

🍽️ Co je dnes vlastně otevřené?

Dole se ozval hlad. Jenže jsme trefili přesně tu část dne, kdy byly restaurace zavřené. Nakonec jsme zastavili v Cassinu v bistru BiteBros.

Kačenka si tam užila malé odpolední dobrodružství. Vybrala si, co by chtěla – nebylo. Zkusila něco jiného – ani to nebylo. Až napotřetí konečně našla něco, co skutečně měli k dispozici.

Hned po obědě samozřejmě přišlo kafíčko a piškotek. Protože bez kafíčka a něčeho sladkého by oběd vlastně nebyl úplně dokončený.

🚗 Posledních sto kilometrů

Zbývajících sto kilometrů proběhlo úplně v klidu. Zajímavé to začalo být až po sjezdu z dálnice. Čím víc jsme se blížili k cíli, tím větší peklo kolem nás bylo.

Nakonec jsme podle navigace dorazili do cíle, jenže kolem nás nebylo vůbec nic, co by tomu nasvědčovalo. Zastavil jsem tedy u kraje a během chvíle se mi podařilo způsobit dopravní zácpu. Když jsem ji chtěl odjezdem zase uvolnit, nikdo mě nechtěl pustit.

Tak jsem se tam nacpal.

Zajel jsem k benzínce, abych se spojil s Annou. Pro ni bylo jednodušší psát, a tak mi poslala svoji polohu. Byla pouhých 150 metrů od nás. V neapolském provozu to ovšem nebyla vzdálenost, která by znamenala, že už máme vyhráno.

Vyjet z benzínky zpátky do kolony bylo další malé umění. Nakonec se povedlo a já doskákal až ke křižovatce, kde na nás čekala milá mladá žena. Ukázala mi, ať zastavím ve vjezdu do garáže.

Za chvíli jsem pochopil proč.

🅿️ Garáž

Cesta do garáže byla dlouhá. Nejdříve nám ji Anna ukázala a potom jsme šli nahoru do bytu, který připomíná malý hotel s několika pokojíčky. Náš pokoj není úplně malý, spíš tak akorát.

Ubytovali jsme se a mě čekala poslední řidičská disciplína dne – zaparkovat auto dole ve sklepě.

Měl jsem při tom stažené půlky, jen abych někde zbytečně neodřel auto. Ono je tam vlastně místa docela dost. Tedy když člověk zrovna nesedí za volantem.

Nakonec jsem zaparkoval, zavřel garáž a rozhodl se, že auto nechci minimálně do nedělního rána ani vidět.

Auto mělo odpracováno. Ale hlavně řidič.

Po příjezdu jsem navíc dostal ještě jedno kafe. Prý kdybych byl po cestě hodně unavený. Po ranním cappuccinu, odpoledním kafíčku s piškotkem a tomhle uvítacím kafi už zbývala jediná otázka – jestli večer vůbec usnu.

🍕 První neapolská pizza

Večer jsme se vydali pěšky prozkoumat nejbližší okolí a najít něco k večeři. Ani těch pár kroků ale nebylo úplně přímočarých.

Hned naproti jsme narazili na gril, kde se na rožni otáčelo snad nekonečné množství kuřat. Šťáva z nich kapala přímo dolů na opečené brambory. Musela to být dobrota a chvíli jsme váhali. Jenže všechno bylo pouze s sebou a já si po dnešním dni chtěl hlavně někam v klidu sednout.

Obešli jsme tedy blok zezadu a našli pizzerii La Nuova Italia, kterou nám doporučila Anna.

Když jsme přišli, byla úplně prázdná. Stačilo ale pár minut a všechno bylo jinak. Pizzerie se zaplnila a najednou to uvnitř vypadalo jako v úlu. Další lidé čekali venku na pizzu s sebou.

Kačenka si dala Diavolu, já quattro formaggi a k tomu točenou sardinskou Ichnusu. Pizza byla vynikající. Přesně takový večer jsme po dnešní cestě potřebovali.

🌅 Polštářek na závěr

Zaplatili jsme a vyrazili zpátky na ubytování. Cestou jsme měli splnit už jen jeden jednoduchý úkol – vyzvednout z auta Kačenčin zapomenutý polštářek.

Jenže před garáží přišlo zjištění, že klíče od auta zůstaly na pokoji.

Kačenka tedy pokračovala domů a já se musel pro klíče vrátit. Do garáže jsem nakonec vyrazil ještě jednou sám.

Moje slavnostní rozhodnutí, že po dnešním parkování nechci auto až do nedělního rána ani vidět, tak nevydrželo ani první večer v Neapoli.

A mohl za to jeden obyčejný polštářek.

📊 Statistiky dne

Datum	25. září 2026
Odjezd	kolem 10:30
Hlavní zastávka	Montecassino
Parkování Montecassino	4 €
Muzeum Montecassino	6 € / dospělý
Oběd	BiteBros, Cassino
Večeře	La Nuova Italia, Neapol
Pizza	Diavola a quattro formaggi
Pivo	Točená Ichnusa
Překvapení dne	Příjezd do neapolského provozu
Nečekaný hrdina večera	Kačenčin zapomenutý polštářek

Neapol – město malých příběhů

26. září 2026

Neapol jsme dnes nepoznávali podle seznamu památek. Neměli jsme itinerář, podle kterého bychom odškrtávali jeden povinný bod za druhým. Spíš nás město celý den vláčelo od jedné malé příhody ke druhé.

A možná právě proto jsme ho poznali mnohem lépe.

Dnešní Neapol nebyla jedna velká památka. Bylo to ranní kafe s místními, hledání jízdenek, dědek s batohem v autobuse, tramvaje vypadající těsně před smrtí, hádka z balkonu, otevřené dvory, svatba, kocour na vodítku, nudle místo brčka, nekonečný boj s bankomaty, Vesuv nad mořem, hrad obsazený VIP společností, dědek stojící na mojí noze a nakonec úplně náhodné setkání s jednou z největších neapolských tradic.

A večer samozřejmě ohňostroj.

☕ Banán prý stačí k snídani

Ráno jsem si dal banán a Kačenka naznala, že už jsem tím pádem posnídal.

Ona měla o snídani trochu jinou představu a chtěla si dát něco někde za rohem. Ukázalo se, že to byl velmi dobrý nápad.

Za rohem jsme našli podnik, kde měl pán výborné kafe a plněný croissant. Takže jsem zjistil, že snídaně může mít i pokračování po banánu.

Poseděli jsme a chvíli pozorovali ranní život kolem nás.

My jsme si ze snídaně udělali posezení. Místní pánové to měli podstatně efektivnější. Přišli, dali si svoje rychlé kafe na stojáka a během těch několika minut stihli probrat všechny, kteří zrovna nepřišli.

Taková malá ranní společenská událost. Kafe, pár slov a jde se dál.

Cestou jsme si také znovu všímali méně půvabné stránky naší čtvrti. Odpadků je tu opravdu hodně.

V jednu chvíli jsme sledovali pracovníka s fukarem, který je z chodníku vyháněl směrem na hlavní silnici.

Chvíli jsem na to koukal a říkal si, že je to vlastně zajímavý způsob úklidu. Odpoledne stačí, aby foukl vítr opačným směrem, a všechno se může zase vrátit.

🎫 Z jednorázové jízdenky celodenní

Po snídani nás čekala první větší výzva dne.

Koupit jízdenky.

Původně jsme chtěli obyčejné jednorázové. Když jsme ale začali řešit, kolikrát asi během dne pojedeme, změnil se plán na celodenní.

Teoreticky jednoduché.

Prakticky bylo nejdřív potřeba najít trafiku, kde je prodávají.

Chvíli jsme hledali, zkoušeli italštinu a nakonec uspěli. Jenže pán chtěl hotovost.

A tím mě prakticky připravil o poslední drobné.

V tu chvíli jsme ještě netušili, že jsme právě otevřeli jednu z hlavních vedlejších dějových linek celého dne:

Sehnat někde hotovost.

🚏 Jedeme vůbec správným směrem?

S jízdenkami v kapse jsme se přesunuli na zastávku.

A přišla další otázka.

Jsme na správné straně?

Měl jsem totiž pocit, že jsem před chvílí viděl autobus R5 na opačné straně a že na něm bylo napsáno Garibaldi.

Bylo.

Jenže právě na druhé straně měl konečnou.

Chvíli jsme tedy debatovali, jestli jsme si vybrali správně. Nakonec jsme zůstali tam, kde jsme byli, a asi za minutu přijel náš autobus.

Takže ano. Zastávka byla správně.

Paní, která tam čekala s námi, nám ještě něco vysvětlovala italsky. Nerozuměl jsem jí dost na to, abych věděl co.

A právě v tu chvíli jsem poprvé zalitoval, že jsem s sebou nevzal chytré brýle.

🚌 R5 aneb dědek s batohem

Usadili jsme se v autobusu a vyrazili směrem do centra.

Cesta byla poměrně dlouhá, ale stačilo chvíli sledovat provoz kolem nás a byl jsem čím dál spokojenější s rozhodnutím nechat auto stát.

Ještě že jedeme MHD a ne autem. Už bych měl šedivé vlasy.

Neapolský provoz je něco, co je mnohem příjemnější sledovat přes okno autobusu než přes vlastní volant.

Pán vedle mě sledoval videa na telefonu samozřejmě i se zvukem. Asi aby v autobuse nebylo takové nepříjemné ticho.

Naproti mně seděl dědek.

A vedle něj jeho batoh.

Batoh měl vlastní sedadlo.

Mezitím stála babka se psem. Nabízel jsem jí svoje místo, ale sednout si nechtěla.

Dvakrát jsem do dědka nechtěně drbnul. Dvakrát se na mě jen kysele podíval.

Batoh samozřejmě seděl dál.

Pak přišel jeden z prvních malých vítězných okamžiků dne:

Dědek vystupuje. Hurá.

Když se mezi domy objevila tramvaj, bylo jasné, že už jsme kousek od konečné.

🚉 Garibaldi – vítejte v Neapoli

První zastávkou našeho celodenního programu bylo hlavní nádraží Napoli Centrale a okolí Piazza Garibaldi.

Nádraží bylo první pevný bod dne. Od této chvíle už jsme žádný velký plán nepotřebovali. Prostě jsme se vydali do města.

Hned v okolí nádraží jsme začali nasávat atmosféru města.

Tramvaje vypadaly, jako by některé byly těsně před smrtí.

Ale pořád jezdily.

A vlastně to k Neapoli docela sedělo. Spousta věcí tady na první pohled působí, že už musí mít dávno po životnosti, ale evidentně mají jiný názor.

🐠 Zverimex, papoušci, meče a pistole

Kousek od nádraží jsme narazili na obchod, který se jen velmi obtížně zařazoval do nějaké běžné kategorie.

Nejdřív rybičky.

Pak papoušci.

Štěňátka.

Dobře. Zverimex.

Jenže potom nože.

Meče.

A pistole.

V tu chvíli už moje představa o sortimentu běžného zverimexu začala trochu selhávat.

Neapol nám velmi rychle vysvětlila, že tady není potřeba všechno zařazovat do jasně označených škatulek.

🗣️ Italská hádka v přímém přenosu

Abychom měli místní atmosféru kompletní, někde nad námi se z balkonu rozjela pravá italská hádka.

Někdo nahoře něco hlasitě vysvětloval někomu dole na ulici a druhá strana samozřejmě nezůstávala pozadu.

Nerozuměli jsme prakticky ničemu.

A vlastně to nebylo potřeba.

Význam celé situace byl dokonale srozumitelný i bez překladu.

🕰️ Branou dál do města

Pokračovali jsme dál bez pevně stanovené trasy. Jeden roh vedl k dalšímu, jedna ulice k další a pořád bylo něco, co stálo za zastavení.

🏘️ Nekonečná ulice a otevřené dvory

Pak jsme se nechali strhnout proudem lidí a vydali se dlouhou turistickou ulicí historického centra.

Byla plná lidí, obchodů, kostelů, restaurací a všeho možného.

My jsme postupně zjistili, že nás skoro stejně jako samotná ulice zajímá to, co je za jejími dveřmi.

Všude, kde byl otevřený průchod nebo vrata, jsme nakoukli dovnitř.

Ne až někde na konci ulice. Průběžně všude, kde to šlo.

Některé dvory byly úplně obyčejné. Jiné překvapivě krásné. Někde se za hlučnou ulicí schovávala zahrada, jinde místo k posezení a odpočinku.

Stačilo projít několik metrů domem a hluk ulice zůstal venku.

Právě tyhle pohledy do obyčejných domů a dvorů byly možná zajímavější než některé oficiální památky.

Na balkonech se sušilo prádlo, někde se třídil odpad a člověk mohl na chvíli vidět normální život lidí, kteří bydlí přímo uprostřed historického centra.

🎄 Betlém podle vlastního vkusu

V jedné části ulice jsme narazili na další typicky neapolskou věc – betlémy.

Nejen hotové.

Jednotlivé figurky se prodávaly samostatně, takže si každý mohl poskládat vlastní betlém přesně podle svého vkusu a postupně do něj přidávat další postavy.

Člověk tak nemusí koupit hotovou scénu. Může si vytvořit celý vlastní svět.

A že tahle ulice má svoji atmosféru, si evidentně nemyslíme jen my.

💒 Svatba a umělecké lešení

V jednom z kostelů jsme narazili na svatbu.

Chvíli jsem čekal, jestli se před námi nerozjede nějaká scéna z italské komedie.

Nerozjela.

O kousek dál byl sloup nebo socha kompletně schovaná pod lešením. Samotná konstrukce ale působila tak zajímavě, že se z ní vlastně stalo samostatné umělecké dílo.

🍔 Proč tam všichni stojí?

Na jednom rohu nás zaujala poměrně velká fronta lidí.

Vypadalo to, že tam otevřel nový fast food a lidé jsou zvědaví.

A když byli zvědaví oni, byl jsem samozřejmě zvědavý taky.

Takže jsme se zastavili a chvíli zjišťovali, na co vlastně všichni čekají.

Člověk může mít před sebou celé historické centrum Neapole, ale jakmile někde stojí dostatečně dlouhá fronta, začne ho okamžitě zajímat proč.

🍹 Drink na malém náměstí a nudle místo brčka

Potom jsme se usadili na malém náměstí a dali si drink.

A právě tady přišel jeden z detailů, které si člověk zapamatuje mnohem lépe než jméno náměstí.

Místo brčka byla v nápoji dlouhá tlustá nudle.

Fungovala úplně stejně jako brčko, jen člověk při pohledu do sklenice chvíli přemýšlel, jestli ji má použít k pití, nebo nakonec sníst.

K pití jsme navíc dostali misku něčeho dobrého.

A potom druhou.

Takže jsme seděli, popíjeli, uzobávali a pozorovali ruch kolem.

A já samozřejmě pořád jedním okem sledoval okolí a hledal bankomat.

☕ Kafíčko a citron, který nebyl citron

Později přišla další zastávka.

Kafíčko a k němu citronová zmrzlina.

Jenže ne jen tak obyčejná.

Byla vytvarovaná jako skutečný citron.

Další malá věc, kterou člověk vůbec nepotřebuje. Ale jakmile ji vidí, chce ji.

🐈 Kocour se stal neviditelným

Cestou jsme potkali kocoura na vodítku.

Už to samo o sobě stálo za pozornost.

Jenže proti němu šel pes.

Kocour situaci vyhodnotil, lehl si úplně placatě na zem a zřejmě usoudil, že problém vyřešil.

Stal se neviditelným.

Alespoň podle svého názoru.

Pes měl možná jinou teorii, ale kocour vypadal, že své taktice naprosto věří.

🌊 Z ulic k moři

Postupně jsme se dostali z úzkých ulic až k pobřeží.

A najednou se celý prostor otevřel.

Před námi byl Neapolský záliv a Tyrhénské moře.

A nad tím vším Vesuv.

V přístavu stály obrovské zaoceánské lodě.

Po hodinách mezi domy, lidmi, skútry a hlukem to byla úplně jiná Neapol.

Vzdušnější. Otevřenější. Klidnější.

Vydali jsme se podél pobřeží směrem k hradu.

🏰 Hrad dnes není pro nás

K hradu jsme skutečně došli.

A tím naše návštěva skončila.

Hrad byl pro veřejnost zavřený.

Všude spousta policistů, auta s majáčky a evidentně se uvnitř dělo něco, kvůli čemu dnes běžní turisté neměli šanci.

Nakonec jsme zjistili, že se tam koná akce Louis Vuitton AC38 Club.

Takže jsme místo prohlídky hradu dostali možnost sledovat VIP Neapol zvenku.

Člověk přijde k historickému hradu a zjistí, že dnes patří Louis Vuitton.

I to je Neapol.

🚇 Městský tunel a změna plánu

Po zavřeném hradu jsme začali řešit další přesun.

Měla jet linka 154, ale plán se nakonec změnil a vydali jsme se směrem na Marinu.

🦶 Stál jsem na jedné. A ještě ne na vlastní.

Cestou na pozdní oběd přišla další epizoda z neapolské MHD.

Autobus byl plný.

Osobní prostor přestal prakticky existovat.

A nějaký dědek mi stoupl na nohu.

Stál jsem na jedné a ještě ne na vlastní.

Aby toho nebylo málo, chvíli jsem měl pocit, že sedím nějaké černošce na klíně.

Neapolská MHD prostě umožňuje navázat s ostatními cestujícími podstatně těsnější vztahy, než člověk původně zamýšlel.

🍽️ Pozdní oběd pro Kačenku

Nakonec jsme se zastavili na pozdní oběd.

Pro Kačenku.

Já jsem nejedl.

Dal jsem si Lemon Spritz a colu.

Chvíli jsme poseděli, Kačenka se najedla a potom jsme pokračovali dál směrem do centra.

🚻 WC aneb najít ho ještě neznamená vyhrát

Během dne jsme si znovu potvrdili ještě jednu praktickou stránku cestování po Neapoli.

WC je občas docela výzva.

První úkol je vůbec nějaké najít.

Druhý úkol je použít ho.

Někde není prkýnko. Jinde člověka odradí čistota. A občas po otevření dveří začne přemýšlet, jak moc je jeho situace skutečně naléhavá.

V takových chvílích jsem byl fakt rád, že nejsem ženská a nemusím si tam sedat.

Občas je obyčejné použitelné WC větší turistická výhra než některá památka.

⛪ Kostel, dvě boční lodě a něco zvláštního

Při dalším putování jsme vešli do kostela.

Už samotný interiér stál za návštěvu. Dvě boční lodě, jedna hezčí než druhá.

Jenže uvnitř se zároveň dělo něco, čemu jsme zpočátku vůbec nerozuměli.

Duchovní ukazoval lidem relikvii a žehnal jim.

A u toho stáli dva policisté.

Moje první vysvětlení bylo poměrně jednoduché:

Jsou tam, aby mu tu relikvii někdo nesebral.

Jenže celé to evidentně bylo důležitější, než jsme si v první chvíli uvědomovali.

🩸 San Gennaro – správné dveře ve správnou chvíli

Teprve potom jsme začali zjišťovat, k čemu jsme se vlastně úplnou náhodou připletli.

Šlo o tradici spojenou se San Gennarem – svatým Januáriem, patronem Neapole.

S jeho kultem jsou spojeny slavné ampule s látkou, která je podle tradice jeho krví. Při významných dnech se sleduje její zkapalnění, které patří k nejznámějším neapolským náboženským tradicím.

Hlavní zářijová slavnost připadá na 19. září a po ní následuje několikadenní období zvané Ottavario.

A my jsme do kostela přišli 26. září, právě v poslední den tohoto období.

Nehledali jsme program.

Nevěděli jsme, že se tam něco koná.

A při vstupu jsme ani netušili, na co se vlastně díváme.

Prostě jsme otevřeli správné dveře ve správnou chvíli.

💶 Bankomatová sága

Mezitím celým dnem dál probíhal příběh, který začal už ráno při nákupu jízdenek.

Potřeboval jsem hotovost.

Fyzickou kartu jsem u sebe neměl, takže bylo potřeba najít bankomat, který umožní bezkontaktní výběr.

Našli jsme UniCredit.

Dva bankomaty.

Jeden mrtvý.

Druhý měl NFC čtečku.

Ta nefungovala.

Tak jsme pokračovali dál.

Našli jsme další bankomaty. Dokonce tři vedle sebe.

Bez čtečky.

Euronet jsme podporovat nehodlali.

Začali jsme dokonce řešit, jestli v Itálii nefunguje něco podobného jako cashback při placení v obchodě.

Takže zatímco jsme chodili kolem historických domů, kostelů, moře a Vesuvu, někde na pozadí pořád běžel naprosto přízemní úkol:

Jak se dostat k vlastním penězům.

🛒 Deset minut v obchoďáku

Než jsme se definitivně vydali zpátky, stihli jsme ještě jeden obchoďák.

Takový ten, kde je dole supermarket a obchod pro zvířata a nahoře Kik a všelijaké zbytečnosti do domácnosti, které člověk vlastně nepotřebuje, ale stejně se na ně jde podívat.

Na dlouhé nákupy to nebylo.

Za deset minut jsme byli venku.

A přesně těch deset minut stačilo.

R5 nám ujela před nosem.

Další měla jet skoro až za půl hodiny.

Takže jsme si sedli na zastávku a čekali.

Ráno jsme na stejné lince řešili, jestli vůbec stojíme na správné straně. Večer už jsme věděli přesně, kde máme stát a čím máme jet.

Jen jsme tentokrát také přesně věděli, že náš autobus právě odjel bez nás.

🗺️ Výlet sám se nenaplánuje

Člověk při cestování celý den chodí, kouká kolem sebe, jí, pije, fotí a má pocit, že právě tohle je dovolená.

Jenže někde v pozadí musí pořád běžet i organizace.

Během dne jsem tedy řešil i další pokračování cesty.

Potvrdil jsem náš zítřejší příjezd do Salerna a zajistil ubytování na pozítří v Mateře.

Takže zatímco jsme fyzicky pořád ještě chodili po Neapoli, organizačně už jsme byli o dva dny dál.

A právě tady se hodí naše přirozené rozdělení rolí.

Kačenka hlídá detaily pro právě probíhající den. Co potřebujeme, kam máme jít, co jsme ještě neudělali a co je potřeba vyřešit teď.

Já můžu mezitím řešit, co bude dál – další přesun, ubytování a směr cesty.

Bez téhle nenápadné práce by naše cestování stylem „uvidíme, kam pojedeme dál“ přestalo fungovat velmi rychle.

Teď tedy víme:

Zítra Salerno. Pozítří Matera.

A co potom?

Pomalu zase k severu. Ale konkrétní plán si ještě může počkat.

🍝 Večeře ve známé pizzerii

Na večeři jsme se zastavili ve stejné pizzerii jako včera.

Včera byla pizza.

Dnes změna.

Já si objednal Pasta alla Genovese a pivo.

Kačenka si dala kuřecí salát.

Každý jsme začali se svým talířem a chvíli to tak také zůstalo.

Asi v půlce jsme ale dospěli k jednoduchému řešení.

Vyměníme si to.

Kačenka tedy pokračovala v mojí Pasta alla Genovese a já převzal její kuřecí salát.

Salát ale potřeboval ještě trochu pomoci.

Takže přišlo na řadu balsamico.

A bylo vyřešeno.

Po včerejší pizze jsme tak stejnou pizzerii poznali zase trochu jinak.

🎆 Neapolský večer bez ohňostroje asi neexistuje

Po večeři jsme se konečně vrátili do ubytování.

A ani večer nebylo úplné ticho.

Někde v okolí se opět ozývá ohňostroj.

Nevíme proč.

Nevíme odkud.

A po několika dnech tady už nás vlastně ani příliš nepřekvapuje, že nějaký je.

Možná se něco slaví.

Možná není potřeba nic slavit.

Prostě Neapol.

☕ A nakonec čaj

A když už se zdálo, že dnešní den definitivně končí, vzpomněl jsem si na jednu důležitou věc.

Už dvě hodiny mám uvařený čaj.

Takže po celém dni v Neapoli, po autobusech, Vesuvu, moři, San Gennarovi, bankomatech, těstovinách a ohňostroji přišel čas na poslední úkol.

Jít si konečně vypít čaj.

Po dvou hodinách už to nebyl úplně čerstvě uvařený čaj.

Spíš čaj s historií.

---

📊 Den v kostce

📅 Datum	26. září 2026
📍 Místo	Neapol
🚍 Doprava	R5, další MHD a vlastní nohy
🎫 Jízdenka	Celodenní
🚉 První cíl	Napoli Centrale / Piazza Garibaldi
🏘️ Program	Historické centrum, otevřené dvory, kostely, pobřeží a hrad
🌊 Moře	Neapolský záliv – Tyrhénské moře
🌋 Výhled	Vesuv
🏰 Hrad	Zavřený kvůli VIP akci
☕ Snídaně	Banán, potom káva a plněný croissant
🍹 Pití během dne	Drink s nudlí místo brčka, Lemon Spritz a cola
🍋 Sladká zastávka	Citronová zmrzlina ve tvaru citronu
🍝 Večeře	Pasta alla Genovese, kuřecí salát s balsamicem a pivo
⛪ Překvapení dne	San Gennaro a relikvie
💶 Mise dne	Sehnat hotovost bez fyzické platební karty
🚻 Praktické poznání	Najít WC ještě neznamená, že ho chcete použít
🚌 Věta dne	„Stál jsem na jedné a ještě ne na vlastní.“
🗺️ Organizace	Potvrzeno Salerno, zajištěno ubytování v Mateře
➡️ Další cesta	Salerno → Matera → potom pomalu k severu
🎆 Večer	Další neznámý ohňostroj
☕ Úplný konec	Dvě hodiny uvařený čaj

A někde venku zase bouchá ohňostroj.

🚗 Den 9 – Den, který měl patřit Vesuvu

Ráno jsme ještě byli v Neapoli a plánovali Vesuv. Večer jsme se vraceli vlakem ze Salerna a za sebou měli vykopávky v Ercolanu, boj s italskými mýtnicemi, náhodně objevenou leteckou show a spoustu drobných příhod, které se naplánovat nedají.

📅 Den: 27. září 2026
🚗 Trasa: Neapol – Ercolano – Salerno
🌊 Program: Ercolano, Salerno, večerní centrum
✈️ Překvapení dne: Letecká show na pláži v Salernu

☕ Poslední neapolská káva

Ráno mě nevzbudil budík, ale sousedka a její zprávy v telefonu. Asi také nemohla spát, a tak si s někým pilně dopisovala. Jen jí zřejmě nikdo nevysvětlil, že telefon umí mít zvuky i vypnuté.

Když už jsem byl vzhůru, začala se mi hlavou honit jiná, podstatně děsivější představa: druhá část včerejší atrakce – vyjet autem ze sklepa.

To ale mělo přijít až později.

Po ranní hygieně jsme vyrazili na kávu za roh. Pán, ke kterému jsme původně mířili, měl zavřeno. Kousek naproti ale měla otevřeno paní, která právě vytírala.

Když jsme se zeptali, jestli můžeme platit kartou, trochu znejistěla, někam zavolala a potom nás pozvala dál.

Dali jsme si tři croissanty. Kačenka čokoládový, já s pudinkem a třetí jsme vzali hlavně ze zvědavosti. Nakonec se z něj vyklubal obyčejný neplněný. Všechny tři ale byly ještě příjemně vlažné a než paní připravila kávu, skoro jsme je snědli.

Mezi vařením kávy ještě stihla dovytírat podlahu.

Já jí tam samozřejmě hned nadrobil.

Ale což. Měla nejdřív vařit kávu a potom vytírat.

Mezitím přijel muž, pravděpodobně majitel, protože právě u něj jsem nakonec zaplatil kartou.

Poslední neapolská káva.

Cestou zpátky k ubytování jsme ještě jednou viděli i tu méně romantickou stránku Neapole.

Pak jsem vzal klíče od auta a garáže a přišla chvíle, které jsem se od rána trochu děsil.

Vyjet ze sklepa.

Nakonec bylo kolem výjezdu prázdno a celá operace proběhla mnohem pohodověji, než jsem čekal. Naložili jsme kufry a vyrazili.

⛽ Benzín zatím nebude

Před nájezdem na dálnici jsem zkusil dvě benzínky. U obou se ke mně okamžitě hrnul někdo, kdo chtěl tankovat za mě.

Tak jsem to vzdal.

Nechtělo se mi platit za službu, kterou si úplně v pohodě zvládnu udělat sám.

Vyjeli jsme na dálnici a zanedlouho přišla mýtnice.

Jen hotovost.

Vylovili jsme skoro poslední drobné, zaplatili a pokračovali do Ercolana, odkud měl podle původního plánu odjíždět autobus na Vesuv.

🏛️ Vesuv počká

V Ercolanu byla dvě parkoviště a my jsme zaparkovali u toho, které patřilo k vykopávkám.

Když jsme přijeli, bylo skoro prázdné.

Koupili jsme vstupenky a ještě se vrátili do auta pro pití. Nabídka uvnitř byla omezená hlavně na automaty a ty opět chtěly hotovost. Té jsme po mýtnici zrovna moc neměli.

Ercolano od hlavního vstupu.

První část návštěvy nás překvapila tím, kolik předmětů bylo vystavených ve vitrínách a jak blízko se k nim člověk dostal.

Zaujalo nás také 3D skenování nálezů. Vytvářejí jejich digitální podobu, aby bylo možné se k nim vracet i po letech, aniž by se pokaždé musely originály vytahovat z depozitáře. Součástí expozice byly i ukázky toho, jak archeologové nálezy hledají a jak je dostávají ze země.

Mezi exponáty byla také loď, která se zachovala v sopečném materiálu.

Loď, která se zachovala v popelu.

Potom jsme začali postupně scházet níž a níž mezi rozbořené domy.

Najednou už člověk neviděl jen staré zdi. Dívali jsme se do kuchyní, viděli společné toalety i dávnou prodejnu vína se zachovalým reklamním štítem.

Právě v těch obyčejných věcech začalo staré město působit nejživěji.

Kačenka mezi domy, ve kterých se před dvěma tisíci lety normálně žilo.

Nakonec jsme došli až k místu, kde byly nalezeny kostry lidí, kteří při katastrofě zahynuli.

Jedno z míst, kde minulost přestane působit vzdáleně.

Vedle byl vstup do tunelu. Vešli jsme dovnitř a po průchodu, ve kterém bylo schované i schodiště, nás tunel vyvedl zase nahoře.

Ještě jsem se šel podívat směrem k východu do města a na část areálu, kde archeologické práce zdaleka nekončí.

Ještě pořád není všechno odkryté.

Kačenku jsem potom našel pod slunečníkem na parkovišti.

A právě tam přišla další drobná zvláštnost dne.

Za bílého dne někdo odpálil ohňostroj.

Slunce svítilo, parkoviště bylo skoro plné a nad námi bouchal ohňostroj, ze kterého za denního světla nebylo skoro nic vidět.

Bylo to hlavně vtipné.

Když jsme ráno přijeli, bylo parkoviště skoro prázdné. Teď při odjezdu bylo narvané do posledního místa.

Teprve tehdy nám došlo, jak dobře jsme vlastně přijeli.

Zaplatili jsme parkování a definitivně se rozhodli, že Vesuv tentokrát vynecháme. Za peníze, které by nás cesta nahoru stála, jsme už viděli i hezčí výhledy z kopce.

Takže Vesuv zůstal tam, kde byl, a my vyrazili směrem na Salerno.

💶 Operace hotovost

Jenže velmi rychle jsme narazili na další mýtnici.

A znovu jen hotovost.

Tak jsem vycouval.

Přitom jsem nejspíš porušil několik dopravních předpisů najednou a jako bonus stáli hned za výjezdem policisté.

Jel jsem podle Kačenky k místu, kde měl být bankomat. Dojeli jsme k nějakému baráku.

Bankomat nikde.

Policisté za námi.

Pokračoval jsem dál do kopce v dobré víře, že tam něco najdeme. Místo bankomatu stály v silnici dvě motorky. Objeli jsme je a policisté se tam mezitím pustili do řešení situace.

O kus dál jsem se raději otočil a zamířil do centra.

Přesně tam, kam se mi vůbec nechtělo.

Navíc byl právě čas, kdy lidé mířili do kostela nebo z něj vycházeli. Všude spousta lidí, aut a pohybu ze všech stran.

Žádná radost.

Nakonec jsem zastavil v boční uličce nedaleko bankomatu a vyslal Kačenku vybrat peníze.

Za chvíli se vrátila.

Neměla plastovou kartu.

Tak jsem vyběhl já. Plastovou kartu jsem měl a podařilo se mi vybrat 100 eur.

Bankomat mi ovšem vydal dvě padesátky.

Takže ještě trafika, rozměnit, a teprve potom jsme mohli znovu k mýtnici.

Tentokrát zaplaceno.

A mohli jsme do Salerna.

⛽ Konečně benzín

Sjeli jsme směrem na centrum a hned za sjezdem byla benzínka.

Tentokrát jsme už benzín opravdu vzali.

Napsal jsem našemu ubytovateli, jestli můžeme nechat auto u domu a mezitím si dojít na jídlo. Odpověděl, že ano.

Krátce po jedné jsme zaparkovali u domu a vyrazili na oběd.

🍽️ Oběd, na který se vyplatilo počkat

Na místo v restauraci jsme čekali asi dvacet minut.

Vyplatilo se.

Jídlo bylo dobré a vydatné. Přesné názvy už si nepamatujeme, takže zůstane přesně tak, jak jsme si ho zapamatovali – jako dobrý oběd, kvůli kterému stálo za to těch dvacet minut počkat.

Restaurace, kde se čekání vyplatilo.

Po obědě nám ještě zbývala zhruba hodina, než jsme mohli řešit ubytování. Rozhodli jsme se proto dojít na pláž.

Cestou jsme narazili na tranzit stojící na zrušené benzínce za plotem.

Vypadal, jako kdyby kdysi přijel natankovat, zapomněl zaplatit a mezitím kolem něj benzínku zrušili a zavřeli plotem.

Jako by zapomněl zaplatit a benzínku mezitím zrušili.

✈️ Proč jdou všichni na pláž?

Cestou jsme si začali všímat, že stejným směrem míří nějak podezřele hodně lidí.

Teprve později nám došlo proč.

Pláž v Salernu se pomalu plnila lidmi.

Nad pobřežím probíhala letecká show dvou vrtulníků.

Když jsme došli na pláž, jeden z nich vystřelil světlice a krátce potom se ve vzduchu objevilo něco, co z dálky vypadalo jako parašutisté.

Původně jsme chtěli jen zabít hodinu. Místo toho jsme dostali leteckou show.

Bohužel jsme se museli vrátit kvůli ubytování. Část přehlídky jsme proto sledovali ještě z ulice a právě tam jsem začal zjišťovat, co se vlastně děje.

Cestou jsme narazili i na jedno ryze praktické místní řešení.

Když betonové zábradlí potřebuje oporu, přijde na řadu klacek.

Další část letecké show jsme potom sledovali už z balkonu našeho ubytování.

Původně jsme potřebovali jen nějak zabít hodinku.

Místo toho jsme se úplnou náhodou připletli k jedné z největších podívaných celého dne.

🚆 Večer v centru Salerna

Po krátkém odpočinku jsme vyrazili na vlak a jeli do centra.

Už cestou jsme si všímali mladých Italů v péřovkách.

V tu chvíli to působilo trochu přehnaně.

Říkali jsme si, jestli večer opravdu přijde taková zima.

Prošli jsme se po Corso, zamířili k dómu a cestou viděli i slavnostně nasvícený kostel.

Potom jsme pokračovali k akvaduktu.

Pak už byl čas na večeři a Aperol.

Jídlo bylo dobré, ale přesné názvy jsme si nezapamatovali. Dneska to nevadí. Důležitější byla atmosféra večera, dvě různá menu a pan vrchní, který se o nás moc nezajímal.

Ani tady se večer neobešel bez malé zvláštnosti.

Dostali jsme dvě různá menu, takže se člověk mohl začít dohadovat, co si vlastně může objednat a podle kterého lístku.

Dvě různá menu. Pak se člověk může dohadovat, co si vlastně kde objedná.

Pan vrchní se o nás moc nezajímal, takže jsme zaplatili a vyrazili zpátky směrem na vlak.

A právě tehdy se zvedl studený vítr.

Najednou začaly péřovky mladých Italů dávat mnohem větší smysl.

🍦 Ještě jedna zmrzlina

Cestou na vlak jsme si ještě koupili výbornou italskou zmrzlinu.

Taková malá tečka před návratem.

U vlaku jsme si také museli dát pozor na jednu praktickou věc. Jízdenku jsme při nástupu pípli na nádraží a potom znovu při výstupu.

Kdybychom to neudělali, zaplatili bychom 12 eur za každou jízdu.

To jsme opravdu nechtěli.

🌅 Návrat na ubytování

Z nádraží jsme pak došli pěšky zpátky na ubytování.

Když jsme předtím odcházeli na vlak, seděla dole pod barákem skupinka mladých kluků.

Když jsme se večer vrátili, byli tam pořád.

Každý si prostě tráví večer po svém.

My už měli za sebou poslední neapolskou kávu, Ercolano, Vesuv, na který jsme nakonec vůbec nejeli, boj o hotovost, mýtnice, oběd, náhodně objevenou leteckou show, večerní Salerno, Aperol i zmrzlinu.

Došli jsme na ubytování.

A tím dnešní den skončil.

📊 Statistiky dne

📅 Datum	27. září 2026
🚗 Trasa	Neapol – Ercolano – Salerno
🏛️ Hlavní návštěva	Archeologický areál Ercolano
🌋 Původní plán	Vesuv
🌋 Skutečnost	Vesuv jsme vynechali
💶 Výběr z bankomatu	100 €
🚗 Parkování v Ercolanu	Při příjezdu téměř prázdné, při odjezdu plné
✈️ Překvapení dne	Letecká show v Salernu
🚆 Večerní doprava	Vlak do centra Salerna a zpět
🍦 Sladká tečka	Italská zmrzlina cestou na vlak
💨 Večer	Studený vítr
😄 Absurdní moment	Ohňostroj za bílého dne
💶 Praktické poučení	Mít u sebe hotovost a plastovou kartu

🚗 Den – Až na jih do Matery

Ráno začalo balením a odjezdem. Nikam jsme ale nepospíchali. Hned po krátkém přejezdu přišla zastávka na snídani – výborná káva a tentokrát croissant plněný oříškovým krémem.

Cestou jsem si potřeboval odskočit na benzinku. Nebyl to ale klasický sjezd z hlavní silnice, kde člověk zastaví hned u pumpy. Benzinka byla asi tři kilometry z druhé strany kopce, takže jsme si kvůli krátké zastávce udělali menší zajížďku. Málem jsem sejmul dědka s Multiplou, protože vyjel z benzínky ve stejný moment jako já a objevil se nečekaně zprava, až jsem se ho lekl. Pak zase pro změnu zdržoval.

🚙 Přes kopce do Matery

Po A2 byla cesta bez problémů. Pak jsme ji opustili a krajina se začala měnit. Silnice vedla přes velké kopce a my, jak se u nás říká, jeli „sledujíc panoramata“.

Benzínových pump výrazně ubylo. Zato se dalo občas zastavit jednoduše u kraje silnice a rozhlédnout se kolem. Už to nebyla cesta, kterou člověk jen potřebuje překonat. Byla zajímavá sama o sobě.

Matera pro nás zároveň znamenala jeden malý cestovatelský milník. Dostali jsme se na nejjižnější bod celé letošní dovolené v Itálii. Odtud už se naše cesta začne postupně obracet zase k severu.

🚗 Parkovací akrobacie a první Matera

Dojeli jsme až k ubytování, ale zatím nebylo kam definitivně dát auto. Na hlavní ulici jsem našel místo, do kterého jsem se tak tak vešel. Parkování jsem zaplatil přes místní aplikaci a auto jsme prozatím nechali svému osudu.

My jsme šli na oběd.

Kačenka zůstala věrná své dovolenkové klasice a objednala si pizzu Diavola. Já jsem trochu riskoval s Uccelletti al forno, protože jsem vlastně vůbec nevěděl, co mám očekávat. Výsledek byl mnohem příjemnější než nejistota při objednávání – rozpečená burrata s pancettou. A byla dobrá.

🏘️ První pohled na město

Po obědě jsme se začali jen tak courat Materou a hledat vyhlídky.

A pak se před námi poprvé pořádně otevřelo staré město.

Domy namačkané jeden na druhém, kamenné uličky, svahy a celé město poskládané do krajiny způsobem, který na fotografii člověk úplně nepochopí. Z jedné vyhlídky jsme přešli na další a pokaždé se před námi objevila Matera trochu jinak.

První dojem byl jednoduchý: vypadá to famózně.

☕ Káva a jedno jeptiščino ňadro

Na konci první procházky jsme skončili v Antica Pasticceria Caffè Schiuma.

Kavárna měla svůj vlastní systém. Za barem stáli dva pánové. U jednoho se objednalo a zaplatilo, člověk dostal zákusek, ale pro kávu si pak musel dojít k tomu druhému. Žádná obsluha ke stolu. Každý měl svůj úkol a evidentně to fungovalo.

Ve vitríně bylo plno zákusků Tetta della Monaca. Dali jsme si každý jeden a pravou italskou kávu bez mléka na jeden hlt.

Název zákusku v překladu znamená „jeptiščino ňadro“.

Ochutnal jsem.

„Ňadro je moc dobré.“

Některé gastronomické hodnocení už prostě není potřeba dál rozvádět.

🛏️ Angelo, hotovost a zapomenuté parkování

Od kavárny už jsme to měli za roh na ubytování. Chvíli jsme čekali na majitele a Kačenka se mezitím schovávala.

Pak dorazil Angelo.

Ubytoval nás, vyřešili jsme peníze a výsledná cena ubytování byla 90 € včetně parkování. Angelo nám následně ukázal parkování ve dvoře, na které předtím zapomněl, a zase zmizel.

Ještě než zmizel, doporučil nám některá místa a způsob procházky městem, ale my si to nakonec stejně uděláme po svém. Nakonec jsem ho potkal ještě jednou, když ubytovával naše sousedky italského původu. Potřebovaly v našem apartmá opravit bidet.

Já se vrátil pro auto, vysvobodil ho z těsného místa na hlavní ulici a přeparkoval do dvora.

Po krátkém odpočinku jsme mohli vyrazit znovu.

🌄 Dolů pod Materu

Tentokrát jsme se do starého města nepřišli jen podívat shora.

Sešli jsme níž, až se pohled na Materu úplně obrátil. Najednou jsme nestáli nad městem, ale dívali se na něj odspodu. Vedle něj se otevíral kaňon a ve skalách byly vidět jeskyně.

Ve skalách byly všude kolem nás jeskyně.

Jedno z někdejších jeskynních obydlí nabízelo placenou prohlídku. Na fotografii ukazovali, že v podobném prostoru kdysi bydlelo jedenáct lidí. Tentokrát jsme se spokojili s tím, co bylo vidět zvenčí, a dovnitř jsme nešli.

Dole v kaňonu jsme zahlédli také houpací most, placenou atrakci, a kousek od něj se úplně obyčejně pásly krávy.

Pak přišlo to, co je v Mateře nevyhnutelné. Co jsme sešli dolů, museli jsme zase vystoupat nahoru. Postupně jsme se tedy ze spodní části města vrátili zpátky.

🏰 Dáme ještě hrad?

Kačenka přemýšlela, jestli toho pro dnešek už nebylo dost a jestli ještě vůbec dáme hrad.

Dali jsme.

Prošli jsme parkem pro psy až k hlavnímu vchodu a nedokončený hrad si tentokrát prohlédli pěkně zblízka.

Po krátké obhlídce jsme se začali vracet. V hlavě už byla spíš večeře a plán, že potom ještě pořídíme pár fotografií Matery v podvečerním nebo večerním světle.

Jenže cestou zpátky se celý plán změnil.

🍹 Jen jeden drink

Líbily se mi schody vedoucí dolů přes park. Uprostřed zeleně byla restaurace a venku seděla paní majitelka. Pokuřovala a na první pohled působila docela unaveně.

Zeptal jsem se Kačenky, jestli si nedáme pauzu a jeden drink.

Tak jsme šli.

A unavená paní majitelka najednou ožila.

Jmenovala se Nadja a tím začal jeden z nejbáječnějších večerů celé dovolené. Možná ho ještě něco trumfne, ale musela by to být veliká náhoda.

Nadja nám připravila drinky a začali jsme si povídat. Vyprávěla o svých podnikatelských aktivitách a my zatím něco zobli. Mně ovšem začalo čím dál víc vrtat hlavou jídlo vystavené ve vitríně.

Tak jsme se zeptali Nadji, co bychom si měli dát.

A tím jsme spustili lavinu.

Začala vyprávět, co všechno má čerstvé a domácí. Zeleninu a ovoce si sama pěstuje a skladuje. Původem má bulharské kořeny, léto tráví tady v Itálii a na zimu odjíždí do Kanady. Ještě dva roky, říkala, a podnik chce prodat. Pak už si chce užívat a cestovat.

Plán na „jeden drink“ byl definitivně pryč.

Já si objednal druhý a jídlo nechal na Nadjině doporučení. Kačenka chtěla ochutnat pravou salsicciu.

A pak přišlo jídlo.

🍽️ Večeře, kvůli které stojí za to se vrátit

Dostal jsem maso s houbami a salátem, Kačenka svou salsicciu.

Po jídle následovalo jako pozornost podniku limoncello. Jak jinak – domácí.

A protože už jsme to dotáhli tak daleko, objednal jsem si ještě zákusek. Také místní výroba, s domácí zmrzlinou a vlastními pomeranči.

Najednou jsme neseděli v náhodně vybrané restauraci v parku. Seděli jsme u člověka, který nám ke každému jídlu dokázal přidat jeho příběh.

Byl to malý zázrak z hlediska nabídky, obsluhy i toho, jak jsme se sem vlastně dostali. Kdybychom se u hradu rozhodli jinak, kdyby se mi nelíbily ty schody nebo kdybych Kačence nenavrhl jeden drink, celý tenhle večer by vůbec nevznikl.

Přišla řeč i na hodnocení restaurace. A protože jsme právě prožili večer, o kterém podle mě stojí za to psát domů, jedno hodnocení jsme přidali také.

Pět hvězdiček.

Při loučení jsme Nadje řekli, že pokud někdy pojede do Prahy, ať se ozve. A protože je to člověk, na kterého se jen tak nezapomíná, bylo by to opravdu milé setkání.

🌙 Matera skoro jen pro nás

Po večeři jsme se vrátili k původnímu plánu a vyrazili fotit večerní Materu.

Kačenka chtěla dojít jen kousek k Františkovi. Nakonec jsme došli až naproti k dómu.

A město se mezitím úplně změnilo.

Přes den byla vyhlídková místa plná lidí, večer skoro nikde nikdo. Sem tam někdo prošel, jinak jsme měli kamenné uličky, nasvícené domy a výhledy téměř sami pro sebe.

Vrátili jsme se i ke schodům, na kterých přes den seděla nějaká třída. Když si je někdo fotografoval, děti dělaly ksichty a tleskaly. Teď byly schody prázdné.

A povedla se i fotografie, na kterou Kačenka čekala celý den. Místo, kde pořád někdo posedával, bylo konečně bez lidí.

Cestou jsme míjeli i nasvícené budovy. Zatím jsme ani nevěděli, co přesně máme před sebou – jen jsme si už během cesty zvykli, že když je v Itálii něco výrazně nasvícené, často za tím bývá kostel.

Na závěr jsme ještě potřebovali doplnit hotovost. Bankomat byl kousek za rohem a s plastovou kartou nebyl žádný problém peníze vybrat. Po zkušenostech z cesty bylo lepší nějakou rezervu mít.

Nadja nám mimochodem tvrdila, že v Itálii mají obchodníci přijímat platby kartou u částek nad 5 €. Jestli je to právně přesně tak, jsme v tu chvíli neřešili. My už jsme měli hotovost znovu v peněžence.

A mohli jsme se pomalu vrátit na ubytování.

📊 Statistiky dne

Cíl dne	Matera
Nejjižnější bod dovolené	Matera
Oběd	Pizza Diavola a rozpečená burrata s pancettou
Káva	Antica Pasticceria Caffè Schiuma
Zákusek	Tetta della Monaca
Ubytování	90 € včetně parkování
Večeře	Paradiso del Boschetto
Nečekané setkání	Nadja
Nejsilnější zážitek	Náhodná zastávka na jeden drink, ze které vznikl celý večer
Věta dne	„Ňadro je moc dobré.“

🚗 Den 11 – Od Matery přes osmiúhelník k Jadranu

Den, který začal výbornou snídaní v Mateře, pokračoval zvláštním hradem uprostřed krajiny a skončil u Jadranu, na klidné A14 a nakonec pod novým příjmením Čudora.

☕ Místo baru výborná snídaně

Ráno jsme definitivně opustili ubytování v Mateře. Ještě před odjezdem přišla drobná parkovací příhoda. Nějaký dědek evidentně potřeboval právě moje místo. Jakmile jsem vyjel, aby se tam mohl postavit, zase zjistil, že ho vlastně nepotřebuje.

Na snídani jsme se vrátili na místo, které večer působilo jako zavřený luxusní bar. Ráno se z něj ovšem vyklubala luxusní kavárna s vitrínami plnými věcí, které skoro všechny vypadaly jako zákusky. Jen některé byly sladké a jiné slané.

Snídaně byla výborná. Sladké i slané kousky vypadaly skvěle a k tomu byla opravdu dobrá káva.

Materu jsme potom opustili jinou stranou, než jsme do ní přijeli. Bylo zajímavé vidět město znovu, ale tentokrát úplně z jiné perspektivy.

Cestou nám ještě přišla děkovná zpráva od pronajímatele ubytování.

📞 Ještě malý dodatek ke včerejšku

Jednu věc jsem včera zapomněl zaznamenat. Když jsme večer seděli u Nadji, zavolal Claudio z Říma. Osobně mi chtěl poděkovat za recenzi.

Takže jsme během několika hodin dostali poděkování jak z Říma, tak od pronajímatele v Mateře. Evidentně po sobě v Itálii nezanecháváme úplně špatnou stopu.

🚙 Přes kopce, pole a kamenolom

Cesta ke Castel del Monte vedla mimo dálnice. Projížděli jsme přes kopce a dlouhá pole a chvílemi krajinou, kde nebylo skoro nic. Dokonce jsme projeli i kolem kamenolomu.

Po zkušenostech s provozem kolem větších měst to byla příjemná změna. Sem tam auto, ale jinak klid. Pokud někdo spěchal, stačilo uhnout trochu ke kraji a nechat ho předjet.

Při příjezdu ke hradu jsme záměrně minuli první parkoviště a zaparkovali na druhém, o něco výš.

Stejně nás ale čekala cesta do kopce po stezce z drobných kamínků, které měly nepříjemnou schopnost dostávat se do bot.

Až nahoře jsme zjistili, že u samotného hradu je ještě jedno parkoviště. Jenže když cestou člověk vidí zákaz vjezdu, nemůže vědět všechno.

Nevadilo. Procházka nahoru ani zpátky ještě nikomu neublížila.

Castel del Monte při pohledu odspodu.

🏰 Hrad, který je hlavně o tvaru

Castel del Monte působí zvláštně už zvenku. Dokonalý osmiúhelník se opakuje prakticky všude a teprve při pohybu uvnitř člověku začne docházet, jak důsledně je celá stavba geometricky navržená.

Model ukázal nejlépe, jak přesná geometrie celého hradu vlastně je.

Uvnitř přitom není skoro nic. Holé zdi, průchody, schodiště a historie, kterou si člověk musí z velké části představit sám.

Obsahem hradu jsou hlavně holé zdi a historie, která tu kdysi byla.

Uprostřed je samozřejmě další osmiúhelník – otevřené nádvoří, kolem kterého je celý hrad vystavěný.

Osmiúhelník uvnitř osmiúhelníku.

Do druhého patra vedlo úzké točité schodiště. Cestou nahoru nás zdržovaly tři dámy, které místo normálního výstupu každou chvíli zastavily a začaly se navzájem dirigovat. Na úzkém schodišti tím vytvořily malou dopravní zácpu.

Cestou dolů jsme zase potkali dědka, který zřejmě neuměl číst, protože šel nahoru přesně tím směrem, kterým se mělo chodit dolů.

Takže ani dokonale geometricky navržený hrad nedokáže zajistit dokonale organizovaný pohyb návštěvníků.

Na jednom místě byl zachovaný komín a pravděpodobně zde kdysi býval krb.

Z oken byl široký výhled do okolní krajiny. Podle mapy bylo odtud na dohled dokonce i moře.

Výhled z hradu do krajiny.

A samozřejmě došlo i na fotografování. Nejdřív paní fotila fotro a za chvíli následovalo pravé fotro.

Fotro s hradem.

🍽️ Oběd v Trani

Z Castel del Monte už to bylo do Trani relativně kousek. Podařilo se nám zaparkovat přímo nedaleko starého centra a nejdřív jsme šli na oběd.

Jídelní lístek měl trochu zvláštní anglické názvy jednotlivých chodů, ale nakonec jsme jeho logiku rozluštili.

Když se slečna servírka zeptala na předkrm, nechal jsem pro nás oba něco doporučit. Přinesla smažené papriky na olivovém oleji s Grana Padano a k tomu domácí chleba.

Byla to skvělá volba.

Já jsem si potom dal čerstvé těstoviny s krémem z papriček friggitelli a křupavým guanciale. Kačenka zvolila Genovese.

Papriková omáčka k mým těstovinám krásně navázala na předkrm, takže celý oběd nakonec působil jako jedna dobře poskládaná kombinace.

Naše polední jídlo. Papriková omáčka k těstovinám byla opravdu moc dobrá.

🌊 Přístav v Trani

Po obědě jsme vyrazili do přístavu.

Přístav v Trani.

Musel tam být na obědě nějaký papaláš, protože poblíž stála tři auta s modrými majáčky. Kdo přesně tam seděl, jsme nezjistili, ale důležitě to vypadalo dost.

U lodí byly rybářské sítě, lana a různé mechanismy, u kterých člověk chvíli přemýšlel, k čemu vlastně slouží.

Došli jsme až k románské bazilice s vysokou přistavěnou věží.

Románská bazilika u moře.

Člověk by čekal, že prostor kolem takového místa bude bez aut. Jenže zrovna nějaký dědek s Porsche tam nabíral nějakou modelínu.

Baziliku jsme obešli, ale všude bylo zavřeno. Pokračovali jsme tedy starými uličkami zpátky směrem k autu.

Takových úzkých uliček bylo v Trani plno.

Na konci procházky jsme si sedli v Bianco Yogurt Cafè na kafíčko a piškotek.

Nikam jsme nepospíchali. I kdybychom přijeli k hotelu až kolem osmé večer, nic by se nestalo.

🚗 Dragonara, která není Dragonara

Pak už jsme vyrazili směrem k dnešnímu ubytování.

Kačenka si ovšem z mého obrázku odvodila, že jedeme do města Dragonara. Jenže my nejeli do města Dragonara. Jeli jsme do Hotelu Dragonara u dálnice A14, což je úplně jinde.

Z pohledu další cesty to ale naštěstí dávalo mnohem větší smysl.

Cestou jsme se zastavili na dálničním odpočívadle. Dali jsme si zmrzlinu a chvíli se podívali na mapu.

Domů je pořád ještě daleko. A do konce dovolené naštěstí také.

Na odpočívadle jsme narazili i na další ukázku toho, kam se možná svět posouvá. Místo běžného bistra nebo večerky jen automaty. Žádná obsluha.

Možná takhle bude jednou vypadat každé bistro nebo večerka. Žádná obsluha, jen automaty.

Auto jsme na odpočívadle nechali pod přístřeškem z fotovoltaických panelů.

Auto pod fotovoltaickou stříškou na dálničním odpočívadle.

🛣️ A14 – dálnice na pohodu

A14 byla proti A1 mnohem klidnější. A proti našim dálnicím skoro úplná pohoda.

Kdo spěchá, může bez problémů předjet. Kdo nespěchá, nastaví tempomat na 110 km/h a jede v klidu a na nízkou spotřebu.

Vlastně i na A1 a A2 jsme většinu času jeli pohodově. Člověk vždycky poznal, že se blíží větší město. Provoz začal postupně houstnout a najednou se objevili lidé, kteří někam strašně spěchali.

Řím byl peklo.

Neapol byla ještě větší peklo.

Pak se všechno zase uklidnilo.

Matera byla nakonec problematická vlastně jen na jednom kruhovém objezdu u centra. A dnešní cesta ke Castel del Monte už byla úplně klidná.

🌅 Večer v Hotelu Dragonara

K hotelu jsme dorazili bez větších problémů.

Stříšky na hotelovém parkovišti byly obsazené, takže jsme zaparkovali normálně a šli se ubytovat.

Na recepci ovšem nastal problém.

Pan recepční nemohl naši rezervaci najít.

Hledal.

A potom našel Čudoru.

A byl spokojený.

Takže jsme se na večer dozvěděli, že se nejmenujeme Chudobovi, ale pravděpodobně Čudorovi.

Ještě jsme chvíli přemýšleli nad večeří v hotelové restauraci. Kačenka ale zkontrolovala hodnocení hostů a restauraci zavrhla.

Po výborném obědě v Trani nebylo potřeba nic lámat přes koleno.

Dnešní večeře tedy byla jednoduchá:

sušenky.

Někdy den končí večeří v restauraci. A někdy prostě dojede na sušenkách.

📊 Statistiky dne

Datum	29. září 2026
Start	Matera
Hlavní cíl dopoledne	Castel del Monte
Odpoledne	Trani
Oběd	Trani – paprikový předkrm, čerstvé těstoviny s friggitelli a guanciale, Genovese
Káva	Bianco Yogurt Cafè, Trani
Zastávka cestou	Dálniční odpočívadlo – zmrzlina
Ubytování	Hotel Dragonara, San Giovanni Teatino
Večeře	Sušenky
Největší dopravní klid	A14
Nové příjmení dne	Čudora

🚗 Den 12 – Po stopách Tucciho až do Assisi

Den, který měl být především přejezdem do Assisi, se nakonec proměnil v cestu podél moře, za chutěmi Marche, třemi kilogramy kávy a večerním Assisi.

☕ Ranní vstávání a podivný automat

Ráno nás nevzbudil budík, ale sousedé. Nejdřív Kačenku a Kačenka následně mě.

Sešli jsme na hotelovou snídani, která byla trochu zvláštní. Chvíli jsme nevěděli, jestli si máme všechno brát sami ze švédských stolů, nebo jestli paní za barem ještě něco připraví. Nakonec uvařila jen kávu.

Největší zajímavostí byl ale automat na pití. Člověk držel tlačítko vybraného nápoje, pustil ho – a nápoj tekl dál. Aby přestal, bylo potřeba zmáčknout samostatné tlačítko STOP.

Taková úplná maličkost, kterou si možná za pár let vybavíme dřív než samotnou snídani.

🛣️ Dálnice, která nebyla naše

Ještě před odjezdem jsem se z hotelového okna díval na dálnici. Provoz vypadal docela silný a hned jsem si představoval, co nás čeká, až se zase napojíme na A14.

Jenže když jsme se na A14 skutečně dostali, tak silný provoz tam vůbec nebyl.

Vysvětlení bylo nakonec jednoduché. Z hotelového okna jsme celou dobu koukali na jinou dálnici.

⛽ Benzín za 1,999 €

Po snídani jsme sbalili věci, zaplatili ubytování a zajeli na benzinku asi kilometr od hotelu.

Na stojanu svítila cena 1,999 € za litr benzínu, což bylo příjemné překvapení.

Zrovna na konci září se v Itálii začalo něco dít s cenami pohonných hmot. Od 28. září začaly některé velké sítě zavádět cenové stropy a současně platila státní úleva na spotřebních daních. Naše benzinka nebyla Eni, takže by nebylo správné tvrdit, že právě jejich opatření určilo naši cenu. Každopádně benzin byl v ten den znatelně levnější.

🍝 První Tucciho stopa, která nevyšla

První plánovanou zastávkou byl Spinosi v Campofilone, výrobce tradičních Maccheroncini di Campofilone.

Přijeli jsme sem proto, že jsme místo viděli u Stanleyho Tucciho. Jenže jsme neměli rezervaci a zároveň jsme si nechtěli nic kupovat.

Stáli jsme před modrými dveřmi s cedulí, která radila zazvonit na kancelář, a došlo nám, že vysvětlovat někomu, že jsme přijeli podle televizního pořadu, nic nechceme koupit a jen bychom se rádi podívali, je vlastně trochu nesmysl.

Tak jsme se vrátili do auta a odjeli.

Spinosi – Campofilone, Marche. První dnešní zastávka po stopách Stanleyho Tucciho.

Campofilone leží na kopci a ještě než jsme odjeli, otevřely se před námi krásné výhledy do okolní krajiny.

🌊 Dálnici jsme vyměnili za moře

K další zastávce jsme se rozhodli nejet po dálnici, ale pokračovat podél pobřeží.

Nakonec to byla dobrá volba. Vyhnuli jsme se koloně na dálnici, ušetřili pár eur za mýtné a hlavně jsme dostali mnohem příjemnější cestu.

A ta panoramata u moře.

Cestou jsme také poprvé za dlouhou dobu viděli policisty, kteří skutečně zastavovali auta. V Itálii to pro nás zatím bylo skoro nevídané. Jedinou podobnou vzpomínku jsme měli z Neapole, kde stál policista u tunelu.

Krátce před Maceratou jsme udělali krátkou zastávku na WC a potom už začali šplhat do kopce.

🅿️ První volné místo vyhrálo

V Maceratě jsem uviděl první volné parkovací místo a rovnou jsem se tam postavil.

A dobře jsem udělal.

Když jsme později došli výš do centra, ukázalo se, že tam bylo volných míst poměrně dost. Jenže hledat je mezi uličkami se mi stejně nechtělo.

Navíc tu nefungovala parkovací aplikace, na kterou jsme byli zvyklí. Takže zpátky ke klasice: automat, hotovost a papírový lístek za sklo.

🎓 Univerzitní Macerata

Macerata je univerzitní město a studenty tu člověk potká skoro na každém kroku.

My jsme ale šli za úplně jiným cílem.

Osteria dei Fiori.

Restauraci jsme znali z National Geographic a z pořadu našeho oblíbeného italského cestovatele Stanleyho Tucciho.

Kačenka cestou v autě četla recenze a některé nebyly zrovna povzbudivé. Opakovalo se také, že bez rezervace je problém.

My samozřejmě žádnou rezervaci neměli.

Přišli jsme dovnitř – a úplně v pohodě nás usadili.

Osteria dei Fiori v Maceratě. Restaurace, kvůli které jsme sem přijeli.

🍽️ Oběd, kvůli kterému stálo za to přijet

Nejdřív přišel malý pozdrav z kuchyně – kroupy s paprikou a trochou sýra.

Potom následovala Panzanella alla Maceratese con mentuccia e ciauscolo – maceratská panzanella s chlebem, olivovým olejem, mentucciou a ciauscolem, typickým měkkým roztíratelným vepřovým salámem z Marche.

Dali jsme si ji oba a byla perfektní. Ciauscolo se okamžitě zařadilo mezi nejpovedenější chutě dne.

Pak přišlo jídlo, kvůli kterému jsme do Osteria dei Fiori původně zamířili.

Vincisgrassi della tradizione – tradiční maceratské vrstvené těstoviny s bohatým masovým ragú, bešamelem a sýrem.

A rozhodně tomu tady nemáme říkat lasagne. Na vývěsce restaurace byl pod článkem z New York Times ručně dopsaný vzkaz:

# DON’T CALL IT LASAGNA

Vincisgrassi z Osteria dei Fiori se dostaly i do výběru New York Times mezi 25 výrazných těstovinových jídel, která ochutnat v Itálii.

Kačenka si potom dala Arista marinata alle erbe con burrata, portulaca, mandorle tostate e albicocche secche – vepřové marinované v bylinkách s burratou, portulakou, praženými mandlemi a sušenými meruňkami.

I to bylo vynikající.

Já jsem ještě dodatečně objednal Risotto con pesche nettarine, Verdicchio DOC e crema di pecorino – rizoto s nektarinkami, vínem Verdicchio DOC a krémem z ovčího sýra pecorino.

A právě tady přišel jeden z těch drobných detailů, které člověk ocení.

Paní servírka pochopila, že poslední jídlo chceme ochutnat oba, a rovnou ho přinesla rozdělené na dva talíře.

Paní servírka myslela hlavou.

Některá jídla z oběda ani nemají fotografii. Ne proto, že bychom je nechtěli vyfotit, ale protože se snědla dřív, než jsme si na focení vzpomněli.

Což je možná nejlepší známka toho, jak nám chutnala.

📺 Stanley Tucci, New York Times a my

Teprve uvnitř restaurace nám naplno došlo, jak dobře se dnešní plán sešel.

Stanley Tucci tady natáčel část své cesty po Marche. Na stěně byla jeho fotografie a vedle ní připomínka článku z New York Times.

Kačenka a Stanley Tucci v pozadí.

Nešlo už jen o restauraci z televize. Seděli jsme na místě, které jsme si podle pořadu našli, a jedli přesně to jídlo, kvůli kterému jsme sem chtěli přijet.

🏛️ Macerata po obědě

Po jídle jsem zaplatil a vyrazili jsme do centra.

Právě tam končily trhy. Něco podobného jsme už v létě zažili v Mantově, ale tentokrát nám to vlastně bylo jedno. Hlavní program Maceraty jsme už měli za sebou.

Cestou jsme narazili na prudký průchod, kde místo klasických schodů pomáhaly proti uklouznutí kameny zapuštěné do svahu.

Došli jsme také ke Sferisteriu di Macerata, historické aréně spojené i s Tucciho návštěvou města.

Pak jsme prošli centrum kolem místního orloje a postupně se vrátili podél hradeb zpátky k autu.

🏗️ Historické město plné jeřábů

Cestou směrem k Assisi nás zaujalo další historické město, které bylo na první pohled plné jeřábů.

Bylo to Tolentino.

Zaparkovali jsme dole a výtahem vyjeli nahoru společně s místní paní. Když jsme vystoupili, rovnou nám ukázala, kterým směrem je centrum.

Našli jsme Baziliku San Nicola i doporučená náměstí.

☕ Káva, kterou jsme si původně koupit nechtěli

Na jednom z náměstí jsme nakonec skončili v Caffè Rico’s.

Dali jsme si kávu a zákusek.

Káva nám chutnala a zjistili jsme, že jde o místní produkci.

Původní názor byl jasný: kávu domů kupovat nebudeme. K čemu si zvyknout na něco dobrého, co potom v Praze nepůjde jednoduše dokoupit?

Jenže tentokrát vyhrála vlastní zkušenost.

Ochutnali jsme ji a věděli jsme, že je výborná.

Nejdřív jsme vzali dvě kila pro Léňu z práce. Potom jsme ještě přidali jedno kilo domů, aby nám později nebylo líto, že jsme si žádnou nevzali.

Z krátké zastávky na kávu tak vznikly tři kilogramy kávy do Prahy.

🌄 Assisi na obzoru

Potom už jsme pokračovali rovnou k ubytování.

Historické Assisi bylo vidět vysoko nad námi a z hotelu máme výhled na celý historický komplex.

Na mapě to nevypadalo daleko. Jenže než bychom tam pěšky došli, už bychom se skoro mohli zase vracet.

Rozhodli jsme se tedy sami, že se autem přiblížíme co nejvýš k historickému centru a zaparkujeme pod hradbami.

⬆️ Výtahy a jezdící schody

Od parkoviště následovalo několik výtahů a eskalátorů nahoru.

Assisi je město, kde se pomoc techniky při překonávání výškových rozdílů naučíte oceňovat velmi rychle.

Pak už jsme se postupně procházeli mezi kostely, náměstími a uličkami.

Viděli jsme také hrad nad městem, ke kterému jsme se nakonec vůbec nedostali.

To ale nevadilo. Assisi má dost kopců i bez něj.

⛪ Bazilika sv. Františka

Posledním a nejdůležitějším cílem byla Bazilika sv. Františka.

Když jsme k ní došli, prostor před bazilikou částečně zabírala technika a televizní či filmové štáby.

Po celém dni, který začal cestou po stopách televizního pořadu, to bylo vlastně docela symbolické zakončení.

Pak už jsme se vrátili zpátky k autu. A znovu jsme byli rádi za jezdící schody.

🌙 Restaurace, která začala špatně a skončila dobře

Po návratu do hotelu jsme dali kufry na pokoj a rozhodli se, že už nikam jezdit nebudeme.

Večeři si dáme v hotelové restauraci.

Začátek nebyl příliš přesvědčivý.

Asi patnáct minut jsme čekali, než se nám číšník začal věnovat. Mezitím přinesli chleba a já kolem sebe stihl nadrobit.

Vypadalo to, že tahle restaurace od nás hvězdičky opravdu nedostane.

Pak ale přišlo jídlo.

Dali jsme si lokální speciality a byly výborné.

Já jsem měl Strangozzi con salsiccia, porcini e tartufo – typické umbrijské těstoviny strangozzi s italskou klobásou salsiccia, hříbky a lanýžem.

Večer jsme zakončili ještě drinkem a šli na pokoj.

🐻 Medvěd z Duolinga

Tím ale den ještě úplně neskončil.

Já jsem začal dopisovat kroniku za celý den a Kačenku vedle mě naháněl medvěd v Duolingu.

Takže zatímco já skládal dohromady Campofilone, Maceratu, Tolentino a Assisi, Kačenka plnila úkoly z angličtiny, aby měla od medvěda pokoj.

Možná právě tohle bude jedna z těch vět, které nám celý den jednou připomenou.

📊 Statistiky dne

Datum	30. 9. 2026
Trasa	Campofilone – Macerata – Tolentino – Assisi
První plánovaná zastávka	Spinosi, Campofilone
Hlavní gastro zastávka	Osteria dei Fiori, Macerata
Hlavní specialita	Vincisgrassi della tradizione
Největší překvapení oběda	Ciauscolo
Káva	Caffè Rico’s, Tolentino
Nákup na cestu domů	3 kg kávy
Cena benzínu	1,999 € / l
Večerní město	Assisi
Večeře	Strangozzi con salsiccia, porcini e tartufo
Praktická zkušenost	Parkování v Maceratě přes automat a hotovost
Pomocník dne	Výtahy a jezdící schody v Assisi

🚗 Den 13 – Přes sedmero kopců do San Marina

Den začal poloprázdnou snídaní v Assisi, pokračoval skvělým Urbinem a skončil večerním San Marinem. Mezi tím jsme zjistili, že navigace dokáže z obyčejného přejezdu udělat cestu přes sedmero hor a že nejlevnější benzín je nejlepší hlavně tehdy, když ho na pumpě skutečně mají.

☕ Snídaně po zájezdu

Ráno nás probudily sousedky. Tentokrát jim to ale bylo odpuštěno, protože když jsme se podívali na hodiny, bylo už půl osmé.

Zachránila nás také obyčejná cedule na dveřích s rozpisem časů restaurace. Díky ní jsme věděli, že snídaně jsou podle pokynu recepční od 8:00 do 9:30, takže nebylo potřeba nikam spěchat.

Když jsme ale krátce po osmé přišli dolů, ukázalo se, že před námi snídal autobusový zájezd, který už mezitím odjel. Přestože byla teprve asi půlhodina po otevření snídaní, většina věcí byla vyjedená.

Něco jsme ale ještě ulovili, takže hladový odjezd se nekonal.

Po snídani jsme doplatili městskou daň, sbalili kufry a vyrazili k autu.

Vedle nás parkovali Američané na dovolené v Itálii a Kačenka s nimi ještě prohodila pár slov. Pak jsme nasedli a zamířili směrem na Urbino.

🚙 Silnice, která si vybírala vlastní trasu

Začátek vypadal celkem jednoduše. Mírnou oklikou jsme se dostali na rychlostní silnici a pokračovali dál.

Jenže ne dlouho.

Po pár kilometrech nás navigace poslala na jinou silnici, potom na další a postupně se z obyčejného přejezdu začala stávat cesta kopcovitou krajinou.

Nějakou dobu jsme se táhli za kamionem, takže stejně nebylo kam spěchat. Silnice vedla nahoru a dolů, ale byla dostatečně široká a cesta byla zatím úplně v pohodě.

Pak se před námi na kopci objevilo Urbino.

První pohled na Urbino od parkoviště.

🅿️ Jedno volné místo, které nám vyfoukli

Dojeli jsme až k horní bráně, kde jsem chtěl původně zaparkovat. Jenže parkoviště bylo plné.

Kačenka našla kryté parkoviště, tak jsme zkusili to.

Plné bylo taky.

A někteří řidiči tam stáli tak šikovně, že z míst, kam by se normálně vešla čtyři auta, bylo použitelné vlastně jen jedno.

A právě to nám někdo vyfoukl před nosem.

Naštěstí za chvíli začalo jiné auto odjíždět. Počkal jsem si, zapasoval naše auto na jeho místo a mohli jsme konečně vyrazit do města.

Pohled z hradeb u brány do Urbina.

🧭 Kačenka šla jinam než všichni ostatní

Po vystoupení z auta šel dav jedním směrem.

Kačenka podle instrukcí zamířila jinam.

A dobře udělala.

Našla nenápadnou uličku a schody, které nás vyvedly na terasu na hradbách. Právě takové odbočky bývají nakonec zajímavější než hlavní cesta, po které jdou všichni.

🪵 Malé Urbino v ateliéru

Došli jsme až k ateliéru Maestro d’Arte Luciano Bigiotti.

Uvnitř byly zmenšené významné domy Urbina a celé městské scény – domy, brány, věže, uličky a spousta drobných detailů.

Do kasičky jsme dali 5 € a prohlídku doprovázel italský výklad.

I když jsme samozřejmě nerozuměli každému slovu, na samotných modelech bylo co prohlížet i bez překladu.

Urbino zmenšené do podoby malého světa.

🌿 Botanická zahrada a studentské Urbino

Cestou jsme narazili také na botanickou zahradu.

To bylo něco přesně pro Kačenku.

Urbino se nám vůbec líbilo. Staré ulice, výhledy, hradby a hlavně město, které nepůsobilo jen jako kulisa pro turisty. Pořád je to univerzitní město a studenti byli vidět skoro všude.

Staré ulice Urbina.

🥪 Sandwich, kafíčko a piškotek

Postupně jsme se dostali nahoru k bráně, kde jsem chtěl původně parkovat.

Tady jsme si dali jednoduchý oběd – sandwich – a k tomu samozřejmě kafíčko a piškotek.

Bylo to výborné a přesně tak akorát. Žádný velký oběd, po kterém by člověk potřeboval dvě hodiny odpočívat.

Pauza se sandwichem a dopolední kafíčko a piškotek.

Za námi se ale mezitím sešla skupina italských studentů.

A kouřili jako sádrový ježek.

Takže jsme po chvíli usoudili, že než se necháme úplně vyudit, bude lepší pokračovat dál.

Kafíčko a piškotek.

🛍️ Řetízky, cedulka a hradby

Vrátili jsme se zpátky do města.

Cestou dolů jsme koupili děvčatům řetízky a o kus dál na náměstí jsme Florentýně pořídili cedulku na domovní dveře.

Pak jsme přešli na jinou část hradeb.

Tam seděla místní omladina, což znovu připomnělo, že Urbino není jen historické město, ale také město plné studentů.

Jeden z výhledů z Urbina do okolní krajiny.

Odtud jsme už pomalu zamířili k autu.

A ještě jedna praktická věc, kterou by podle nás měla mít všechna podobná parkoviště:

záchody přímo u parkoviště.

Záchody u parkoviště by měly být povinnost.

😲 Odříkaného největší krajíc

Jestli jsem si do té chvíle myslel, že dnešní cesta byla úplně na pohodu, tak přesně tady přišel okamžik na pořekadlo odříkaného největší krajíc.

Hned při výjezdu z Urbina navigace usoudila, že je dobrý nápad odbočit doleva.

Kačenka se divila.

Za námi ale jelo další auto, takže jsme si řekli, že to asi nebude tak špatné.

Bylo.

Silnice byla úzká a já se modlil, abychom nepotkali protijedoucí auto právě v nejužším místě nebo někde v zatáčce.

Naštěstí jsme nepotkali.

Jenže úzká cesta přes kopce pokračovala pořád dál.

Když jsme konečně přijeli do nějaké vesnice, říkal jsem si, že teď už to snad bude po rovině.

Chvíli bylo.

Pak přišlo parkoviště pod kopcem a za ním začala další silnice. Tentokrát o něco širší, ale zase nahoru.

Několik kilometrů jsme stoupali a kdykoli jsme si mysleli, že už jsme nahoře, přišlo další stoupání.

Takže se dá docela přesně říct, že cesta do San Marina vedla přes sedmero kopců.

Nebo možná spíš za sedmero horami a sedmero kopci.

Panoramata při cestě do San Marina. Výhledy byly krásné, i když silnice měla vlastní představu o pohodové cestě.

⛽ Nejlevnější benzín celé dovolené

Už v Urbinu jsme si všimli benzinky s docela dobrou cenou.

Měla ale jeden podstatný problém.

Benzín neměla.

Tak jsme pokračovali dál.

Až v obci Fiorentino jsme našli pumpu, kde benzín nejen měli, ale byl zároveň nejlevnější za celou dovolenou.

Kačenka si chtěla ceduli Fiorentino vyfotit, aby nám zůstalo zachované i místo.

Jenže než jsme se k focení dostali, Fiorentino skončilo a cedule už patřila další obci.

Takže z Fiorentina máme nejlevnější benzín celé dovolené, ale ceduli ne.

Nejlevnější benzín celé dovolené. A tentokrát ho dokonce měli.

🏨 Pokoj 226, který nebyl tam, kde jsme čekali

San Marino jsme nejdřív minuli a pokračovali k hotelu.

Byli jsme první.

Dostali jsme pokoj 226.

Člověk by si mohl myslet, že podle čísla pokoje půjde snadno poznat, kam má jít. Jenže zdejší číslování má vlastní logiku.

Takže nám chvíli trvalo, než jsme pokoj 226 skutečně našli.

Kufry jsme nechali na pokoji, chvíli si odpočinuli a potom vyrazili nahoru do San Marina.

🚡 Lanovka byla plán, parkoviště 9 realita

Paní recepční nám doporučila lanovku od parkoviště 8 a snad nám na ni dala i nějakou slevu.

My jsme se ale nakonec rozhodli jet autem až na parkoviště 9, které je už skoro nahoře.

A byla to dobrá volba.

Od auta jsme se do historického centra dostali dvěma výtahy.

Pohled na parkoviště 9 v San Marinu.

Lanovku jsme později našli také, ale večerní jízdy už skončily. Takže auto až na devítku bylo nakonec ještě lepší rozhodnutí, než se původně zdálo.

🍽️ Hlavně aby bylo dost chleba

Kačenka už měla hlad a našla restauraci.

Takže bylo rozhodnuto.

Jako předkrm jsme si dali Caprese – rajčata, mozzarellu a bazalku.

Potom přišlo masové menu za 25 € na osobu.

Nebylo to menu, kde bychom si vybírali jednotlivé chody. Dostali jsme všechno, co bylo uvedené: lasagne z trouby, tagliatelle s boloňským masovým ragú, italskou masovou roládu, grilovanou klobásu, roastbeef připravovaný v troubě a hranolky. Jen dezert byl na výběr.

A pak přinesli pizza chléb.

Kačenka začala mít obavy, že ho bude málo.

Na jídelním lístku přitom stálo, že konzumace chleba je součástí menu, takže teoreticky jsme mohli být klidní.

Prakticky jsme se uklidnili až na konci.

Čtvrtka chleba ještě zbyla a my oba funěli, jak jsme byli plní.

Takže chleba bylo dost.

A hlavně to bylo dobré.

Jako dezert jsem si dal Panna cotta a Kačenka Tiramisù.

Večeře v San Marinu. Nakonec bylo dost jídla i chleba.

🌙 San Marino bez turistů

Po večeři jsme vyrazili na procházku.

Večerní San Marino mělo jednu velkou výhodu – skoro žádné turisty.

A mělo ještě jednu výhodu.

Člověk nemusel na nikoho čekat před obchodem, protože v sedm večer všichni zavřeli a hotovo.

Tentokrát tedy žádné dlouhé postávání před výlohami. Město samo určilo tempo večerní procházky.

Večerní San Marino už bez denních davů turistů.

Prošli jsme se starým městem, zastavili se na vyhlídkách a dívali se dolů do údolí.

Pohled ze San Marina dolů do údolí.

Pak jsme pokračovali kolem hradeb.

Hradby v San Marinu.

🚗 A kudy jsme vlastně přišli?

Když jsme se po večerní procházce vrátili k parkovišti, nastal poslední drobný problém dne.

Ani jeden z nás si nebyl úplně jistý, kudy jsme vlastně od auta přišli.

Nakonec jsme ho samozřejmě našli.

A při placení jsme si ještě všimli, že zdejší parkovací automaty myslí opravdu na všechny.

Mají tu automaty na parkování i pro menší lidi.

Pak už zbývalo jen opustit parkoviště 9.

Jeho vjezd i výjezd byly úzké, navíc v zatáčce, takže San Marino si nechalo jednu malou řidičskou zkoušku ještě úplně na konec.

Vyjeli jsme a zamířili zpátky na hotel.

📊 Statistiky dne

Datum	1. 10. 2026
Trasa	Assisi – Urbino – Fiorentino – San Marino
Ranní snídaně	8:00–9:30, po autobusovém zájezdu už značně probraná
Hlavní město dne	Urbino
Oběd	Sandwich, kafíčko a piškotek
Nákupy	Řetízky pro děvčata a cedulka pro Florentýnu
Zajímavost v Urbinu	Ateliér Maestro d’Arte Luciano Bigiotti
Příspěvek do kasičky	5 €
Nejhezčí úsek cesty	Kopcovitá cesta mezi Urbinem a San Marinem
Nejlevnější benzín dovolené	Fiorentino
Hotelový pokoj	226
Parkování v San Marinu	P9
Cesta z parkoviště	Dva výtahy nahoru do centra
Večeře	Caprese, kompletní masové menu, Panna cotta a Tiramisù
Cena masového menu	25 € / osoba
Nejdůležitější otázka večeře	Bude dost chleba?
Odpověď	Ano. Dokonce čtvrtka zbyla.

🚗 Rimini, neplánované nákupy a večerní Verona

Den, který měl být hlavně přesunem směrem k Veroně, nakonec nabral úplně jiný směr. Začal už u snídaně debatou s umělou inteligencí o tom, jestli vůbec jet do Rimini, pokračoval neplánovaným nákupem v outletu a skončil večerem ve Veroně, kde jsem nejdřív vylil drink a potom málem ochutnal rizoto z vína a kakaa.

🚙 Rimini, které nám AI nejdřív rozmlouvala

Ráno jsme začali standardní snídaní. A právě u ní se rozjela menší debata o tom, kam vlastně pojedeme dál.

Navrhl jsem Rimini. Umělá inteligence mi to nejdřív rozmlouvala jako zbytečnou zajížďku. Když jsme ale začali počítat, kolik kilometrů navíc to ve skutečnosti je, nakonec jsme se shodli, že patnáct kilometrů rozhodně není důvod město vynechat.

Takže bylo rozhodnuto.

Po snídani jsme vyrazili směrem na Rimini. Cesta vedla znovu přes kopce, na které jsme si během předchozích dnů už docela zvykli.

V Rimini jsme zaparkovali u Ponte di Tiberio a vyrazili pěšky do centra.

☕ Cappuccino na Piazza Cavour

Na prvním náměstí, Piazza Cavour, přišla praktická zastávka. WC pauza, cappuccino a něco malého k jídlu.

Opečený chleba s máslem a marmeládou byl překvapivě výborný. Přesně ten druh úplně obyčejného jídla, které by člověk doma nijak zvlášť neřešil, ale na cestách si ho zapamatuje.

Pak jsme pokračovali na Piazza Tre Martiri, kde stojí Torre dell’Orologio s výrazným ciferníkem.

Odtud jsme zašli do nedalekého Tempio Malatestiano a potom pokračovali pěšky směrem k pozůstatkům římského amfiteátru.

🏛️ Amfiteátr za dvěma ploty

Amfiteátr jsme nakonec našli, jenže byl za dvěma ploty.

Času už nebylo nazbyt a představa, že budeme celé místo znovu obcházet a hledat jinou cestu, nás příliš nelákala. Takže jsme se spokojili s tím, co bylo vidět, a otočili se zpátky k autu.

A udělali jsme dobře.

Když jsme k němu přišli, byli tam policisté a právě řešili jiného hříšníka. Dorazili jsme přesně včas. Těžko říct, jestli bychom byli další na řadě, ale rozhodně jsme neměli potřebu to zjišťovat.

🚗 Z Rimini na sever

Zatímco cesta do Rimini vedla přes kopce, směrem z města k dálnici už se krajina narovnala.

Najeli jsme na A14 a pokračovali na sever. Provoz postupně houstl, ale pořád to bylo v pohodě.

Jednu zastávku jsme udělali na benzínce kvůli WC. Zrovna tam zastavil autobus plný cestujících, takže na toaletách i v obchodě bylo najednou pořádně plno.

Po odjezdu jsem ještě mrknul na cenu benzínu.

1,999 € za litr.

A překvapilo mě spíš něco jiného: že i přímo na dálnici drželi cenu pod dvěma eury za litr. Čekal bych, že právě tady bude palivo znatelně dražší.

Když jsme míjeli Bolognu, přišel jeden z těch drobných cestovních momentů, které člověk nevymyslí. V autě hrála písnička o policajtech a právě v tu chvíli jelo policejní auto nejdřív za námi a později před námi.

Načasování téměř dokonalé.

Jakmile se A14 změnila na A1, provoz ještě zhoustl. Později jsme pokračovali přes A22 a A4. Ve Veroně už se navíc objevili i řidiči, kteří očividně potřebovali být všude o několik minut dřív a tlačili se dopředu každou možnou mezerou.

🛍️ Mantova Village místo plánovaného nákupního centra

Původní plán byl jednoduchý. Dojet do Verony a zastavit se tam v nákupním centru.

Jenže cestou nás z dálnice stáhl Mantova Village.

A tím se plán trochu změnil.

Kačenka mě začala hecovat, takže jsem nakonec vlezl do obchodu a koupil si dvoje kalhoty.

Ona si o obchod vedle nakoupila také.

Pak přišel Skechers. Tam Kačence poradil jeden bodrý Slovan, že na druhý pár bot je třicetiprocentní sleva.

A když je na druhé boty třicet procent, tak se to přece vyplatí.

Výsledek mé nenápadné návštěvy outletu byl tedy poměrně jasný:

dvoje kalhoty a dvoje boty.

Na zastávku, která původně vůbec nebyla v plánu, docela slušný výkon.

🍕 Pizza Don Peppe a nákup dobrot

V outletu jsme nenašli restauraci, která by nás přesvědčila, takže jsme pokračovali do Verony.

Tam jsme zamířili do velkého nákupního centra u A4, kde je kromě spousty obchodů také Eurospar.

Nejdřív jsme si sedli v Pizza Don Peppe a dali si pizzu.

Po jídle jsme prošli nákupní centrum, nakoupili dárky a v Eurosparu ještě nějaké dobroty.

Teprve potom jsme pokračovali na ubytování.

🏨 Branka, brána a parkování

Ubytování jsme našli bez problémů.

Před domem bylo místo na parkování, takže všechno vypadalo jednoduše. Jenže pak jsem zjistil, že se dá parkovat i vzadu za branou.

A v tu chvíli bylo jasno.

Chci dozadu.

Nejdřív jsme ale museli vyřešit samotný vstup. Šli jsme k zavřené brance, kterou kvůli nám museli otevřít.

Vedle přitom byla otevřená velká brána.

Přesně ten druh situace, který dává perfektní smysl až poté, co jím člověk projde.

Ubytovali jsme se, auto dostalo své místo a my vyrazili pěšky do centra.

🌆 Dvacet minut do večerní Verony

Do centra to bylo přesně dvacet minut pěšky.

Ve Veroně jsme se překvapivě rychle zorientovali a brzy dorazili do centra.

Prošli jsme kolem Santa Anastasia.

Pokračovali jsme na hlavní náměstí.

Já jsem si koupil čepici, Kačenka magnetku a pokračovali jsme k veronské Areně, našemu večernímu „Colloseu“.

Za ní jsme objevili malou kavárnu s venkovním posezením.

Sedli jsme si a objednali drink.

A mně se ho podařilo vylít.

Celý.

Slečna v klidu přišla, vyměnila ubrus a přinesla nový drink.

Tak jsem si dal druhý.

Pohoda.

🍽️ Rizoto, které možná bylo dobře, že jsme nedostali

Za rohem byla restaurace a na jídelním lístku mě okamžitě zaujala jedna věc:

rizoto z vína a kakaa.

To jsem samozřejmě potřeboval ochutnat.

Jediný problém byl, že ho připravovali pouze pro dvě osoby.

Kačenku moje gastronomická zvědavost nepřesvědčila, takže z rizota sešlo.

Nakonec jsem si dal výborné noky s trhaným masem a Kačenka telecí tatarák.

Vedle nás seděly dvě slečny z Německa.

Ty byly dvě.

Takže rizoto dostaly.

Nenápadně jsme sledovali, jestli jsme právě přišli o gastronomický zážitek života.

Podle jejich výrazů to tak úplně nevypadalo.

Situaci nakonec zachraňoval parmezán.

Možná tedy někdy není špatné, když restaurace odmítne udělat porci pro jednoho.

🌍 Stůl plný jazyků

U dalšího stolu probíhala konverzace v angličtině a zároveň nějaká degustace.

My jsme si povídali česky.

Kačenka si v jednu chvíli uvědomila, že kolem nás běží několik rozhovorů v různých jazycích, a prohlásila, že jsem jediný, kdo rozumí všem.

Při placení se situace ještě posunula.

Paní od vedlejšího stolu odcházela a nechala si na háčku u stolu tašku. Mimochodem výborný nápad – člověk ji nemusí pokládat na zem ani věšet přes židli.

Upozornili jsme ji.

Poděkovala.

A pak česky dodala, že je také Češka.

Pán, se kterým seděla, byl ale určitě cizinec a podle angličtiny možná i rodilý mluvčí.

Takže Kačenčina teorie o mezinárodním odposlechu našeho stolu nebyla zase tak daleko od pravdy.

🌙 Cesta zpátky

Po večeři jsme se ještě zastavili v obchodě, kde pokladna sama věděla, co jsme koupili.

Pak jsme vyrazili zpátky.

Tentokrát jsme šli přímější cestou, takže návrat na ubytování byl kratší.

Cestou jsme ve výloze zahlédli skupinu lidí na kurzu výroby těstovin. Stáli tam večer kolem stolu a učili se dělat čerstvé těstoviny.

Byla to vlastně hezká poslední scéna Verony.

V dobrých restauracích bylo pořád plno lidí, ulice žily a město rozhodně nevypadalo, že by páteční večer končil.

📊 Statistiky dne

Trasa	San Marino → Rimini → Mantova Village → Verona
Hlavní silnice	A14, A1, A22, A4
Zastávky	Rimini, dálniční pumpa, Mantova Village, Verona
Nákup dne	dvoje kalhoty a dvoje boty
Jídlo v Don Peppe	pizza
Večeře	noky s trhaným masem, telecí tatarák
Jídlo, které nevyšlo	rizoto z vína a kakaa
Nečekaná situace	policisté u auta v Rimini právě při našem návratu
Večerní nehoda	vylitý drink
Cena benzínu zahlédnutá na dálnici	1,999 €/l
Cesta z ubytování do centra	20 minut pěšky
Gastro poznatek dne	někdy je dobře, když rizoto dělají jen pro dva

🚗 Den 15 – A pak to udělalo puf

Poslední ráno dovolené. Žádné další město před námi, žádná nová zastávka, kterou bychom chtěli objevit. Tentokrát už byl směr jasný: domů.

Ráno jsem přerovnal auto a naskládal dovnitř všechny věci. Po těch dvou týdnech už měl každý kufr a každá taška svoje místo a člověk skoro automaticky věděl, kam co patří.

Ještě jsem se na recepci zeptal, jestli můžeme auto chvíli nechat u hotelu, než si zajdeme na snídani. Recepční s tím neměl problém. Jen se smíchem poznamenal, že kdybychom si ho náhodou nevyzvedli, ozve se nám 31. prosince.

Tak jsme s Kačenkou vyrazili na malé náměstíčko kousek za hotelem.

☕ Poslední italská snídaně

Hned po příchodu nás praštila do nosu vůně pečeného masa. Na rohu bylo malé bistro, kde už od rána měli hotovo – maso, zeleninu, prostě normální teplé jídlo. Člověk by skoro zapomněl, že je ještě ráno.

My jsme ale pokračovali o kousek dál do cukrárny. Tam jsme si dali croissant a cappuccino.

Nic složitého. Jen poslední italská snídaně na malém náměstíčku, bez spěchu a s vědomím, že za chvíli už definitivně vyrážíme směrem domů.

Snídaně na malém náměstíčku za hotelem.

Cestou zpátky jsme se ještě zastavili v Aldi a dokoupili pár drobností. Pak už jsme šli pro auto.

U hotelu jsme narazili na pána, který venčil australského ovčáka, kluka. Chtěl jsem Kačenku vyfotit, ale ta už byla na odchodu, takže z fotky nakonec nebylo nic.

I tak to byla taková poslední drobná scénka před odjezdem.

🚗 Směr domů

Vyjeli jsme od hotelu, hned za rohem vzali „levný“ benzín a zamířili na dálnici.

Provoz byl poměrně hustý a držel se prakticky až k německým hranicím. Přesto cesta ubíhala v klidu. Brenner, mýto i hranice proběhly bez jakýchkoli komplikací.

Na hranicích jsme si dali polední svačinu – Bockwurst a k tomu smoothie z dračího ovoce. Kombinace, kterou bychom asi doma cíleně nevymýšleli, ale na dlouhé cestě člověk bere věci tak, jak přijdou.

Bockwurst se smoothiem z dračího ovoce – polední zastávka na cestě domů.

Pak jsme zase pokračovali dál.

Mraky se místy válely kolem hor a cesta postupně ztrácela ten italský charakter. Krajina se měnila a bylo stále zřetelnější, že dovolená už skutečně míří ke konci.

Mraky obalující horu na cestě směrem k Německu.

Před Regensburgem přišla krátká zastávka na WC a odpočinek. Jinak jsme ale jeli prakticky tahem.

Krátký odpočinek někde před Regensburgem.

🍽️ Gasthof Parzefall – tentokrát to vyšlo

V Regensburgu jsme se podruhé pokusili dostat do Gasthof Parzefall.

A tentokrát to vyšlo.

Objednali jsme si každý jiný řízek. Můj byl dobrý a zajímavá byla hlavně kombinace hořčice a křenu. Kačenka měla variantu s houbami a sýrem.

Během jídla přišlo ještě jedno malé překvapení – paní servírka byla Češka. A jak jsme se dozvěděli, Češka je prý i majitelka.

Restaurace je evidentně hodně oblíbená. Mají tam skoro pořád plno a bez rezervace se klidně může stát, že člověka odmítnou. Navíc se platí hotově.

Byla to vlastně pěkná poslední večeře na cestě. Žádná velká slavnost, jen dobré jídlo v plné hospodě a nečekaná čeština uprostřed Německa.

Gasthof Parzefall v Regensburgu – tentokrát jsme se dovnitř dostali.

🚙 Poslední dlouhý tah

Po večeři už jsme nikde nic nevymýšleli.

Nasedli jsme do auta a jeli prakticky tahem až domů.

Ve Slivenci jsme ještě natankovali a dofoukali pneumatiky. Venku se ochladilo, tím klesl tlak a auto si samozřejmě řeklo o pozornost rozsvícenou kontrolkou. Stačilo doplnit asi dvě desetiny a zase byl klid.

Taková úplně obyčejná poslední technická tečka za několika tisíci kilometry.

Cestou jsme ještě nechali AI složit básničku pro babičku.

A kolem půl deváté večer jsme dorazili domů.

🏠 A bylo po dovolené

Doma bylo všechno v pořádku.

Vyložili jsme věci, předali dárky a začali vyprávět zážitky. Co jsme viděli, kde jsme byli, co jsme jedli, co se povedlo a čemu jsme se cestou smáli.

Ještě před pár hodinami jsme seděli na malém náměstíčku v Itálii s cappuccinem a croissantem.

Pak Brenner.

Německo.

Řízek v Regensburgu.

Slivenec.

A najednou jsme stáli doma mezi kufry a dárky.

A pak to udělalo puf – a dovolená byla fuč.

Čtrnáct dní plánování, cestování, hotelů, měst, restaurací, kilometrů a drobných příhod se najednou změnilo ve vzpomínky.

A právě proto má smysl si je všechny zapsat.

📊 Statistiky dne

📅 Datum	3. října 2026
☕ Snídaně	Croissant a cappuccino na malém náměstíčku za hotelem
🛒 Nákup	Aldi
🚗 Trasa	Itálie – Brenner – Německo – Regensburg – Praha
🍴 Svačina	Bockwurst a smoothie z dračího ovoce
🍽️ Večeře	Gasthof Parzefall, Regensburg
⛽ Poslední tankování	Slivenec
🔧 Technická zastávka	Dofouknutí pneumatik o cca 0,2 baru
🏠 Příjezd domů	kolem 20:30
💬 Poslední zábava v autě	AI skládala básničku pro babičku